Neviditelná chudoba seniorů. Mlčí se o ní.

Jeden z největších mýtů je ten, že důchodce rovná se ubručený věčný stěžovatel na všechno. Opak je pravdou. Starší lidé si často neumějí či nechtějí říct o pomoc. Dvojnásob to platí, když jde o peníze.

Třiasedmdesátiletá Helena z Prahy má pečlivě rozpracovaný systém šetření. Od října do března zavírá jeden pokoj, aby ušetřila na topení. Zpracuje každý kousek jídla, klidně jí tři večery za sebou topinky s česnekem, jen aby nemusela kupovat nový chléb. Kupuje nejlevnější čaje, kávy, těstoviny.

„Vím, že se nestravuju kvalitně, ale na něčem se omezovat musím. Nechci být stará bába, která jen sedí doma. Abych si mohla jednou ročně vyjet s kamarádkou na dovolenou, šetřím,“ vysvětluje. Nikdo by do Heleny neřekl, jak přísně úsporně žije. Je upravená, vlasy jí chodí barvit kamarádka, které za to dá stovku, zatímco u kadeřníka by nechala mnohem více. Oblečení má řadu let staré, ale kvalitní, pěkné. Je to upravená šik dáma, která každý rok jede do Chorvatska a často chodí na procházky. Tak ji vidí sousedé a lidé z okolí. Kdyby viděli, jak ve skutečnosti doma hospodaří, řekli by, že žije v bídě.

Helena je typická seniorka, která žije sama a je ohrožena chudobou. Velká část její penze padne na bydlení a náklady s ním spojené. Se zbytkem musí hospodařit hodně opatrně, přesto si nestěžuje a na svou situaci neupozorňuje. Český statistický úřad uvádí, že až jedenáct procent osaměle žijících českých seniorů si nemůže v zimě dovolit adekvátně vytápět svůj byt. Prostě na to nemají peníze. Až dvanáct procent seniorů, kteří žijí v bytech s tržním nájemným je ohroženo chudobou. Další údaj má Výzkumný ústav práce a sociálních věcí: Téměř šedesát procent českých seniorů není schopno zaplatit neočekávaný výdaj, například nutnost koupit si novou lednici či pračku.

Pod hranicí chudoby
„Více než polovina příjemců starobního důchodu nedosahuje na ten průměrný, tak že pod hranicí příjmové chudoby, to znamená pod 10 220 korun, žije půl milionů penzistů,“ říká předseda Rady seniorů ČR Zdeněk Pernes. „Okolo půl milionů domácností starobních důchodů je jednočlenných, sedmdesát procent z nich obývají samotné ženy. Odhadem až deset procent z nich musí silně šetřit na základních věcech, jako je třeba vytápění či jídlo,“ potvrzuje Jan Lorman, který vede společnost Život 90 zabývající se problémy dříve narozených.

„Syn tvrdí, že bych asi měla nárok na příspěvek na bydlení, ale já o něj žádat nepůjdu, připadala bych si jako žebračka,“ říká šestasedmdesátiletá Miluše, bývalá dělnice z Vítkovických železáren v Ostravě. „Jeden syn žije v Anglii, druhý v Praze. Jsou hodní, často se ptají, jestli něco nepotřebuju. Přece si jim neřeknu o peníze, oni a jejich děti je potřebují více než já,“ vypráví. Je rozvedená, má důchod málo přes deset tisíc, z toho přes šest padá na nájem bytu v centru Ostravy. „Nechci se stěhovat do menšího ani do domova pro seniory. Jak bych to zorganizovala? Jsem tady zvyklá, dožiju tady. Je mi jen líto, že si nemůžu v létě občas dát něco na zahrádkách, kterých je ve městě plno. Ale je to pro mě drahé. Tak si vždycky s kamarádkou koupíme lahvinku levného vína a sedíme u mě doma u otevřeného okna a pozorujeme ruch venku. Nemám se špatně, nestěžuju si, jen kdybych měla tak o tisícovku, dvě víc, život by byl příjemnější.“

Je typickou představitelkou skupiny lidí, která není zvyklá si říkat o peníze, o pomoc. Tito lidé neobcházejí úřady s žádostmi o finanční pomoc, nezmíní se o své situaci ani příbuzným. Nepůsobí jako chudí lidé. Jsou hrdí. Aktivní život prožili v době, kdy bylo normální tvrdě pracovat a nestěžovat si. A to jim zůstalo.

Neviditelná chudoba
„Často se dozvíme o velice vážných problémech, až když je člověk v tíživé situaci, když je takzvaně pozdě. Mnozí senioři se stydí si stěžovat. Senioři, na rozdíl od jiných skupin obyvatel, opravdu sociální systém nezneužívají,“ říká Jan Lorman. Chudoba seniorů je tak neviditelná. Do popředí zájmu veřejnosti se dostávají senioři, kteří jsou aktivní, rádi cestují, vzdělávají se. Mnohdy si to však mohou dovolit jen díky tomu, že dodržují přísnou finanční disciplínu.

„Vždy si uvědomím, že si musím vybrat,“ říká pětasedmdesátiletý František, vdovec, bývalý technik. „Úspory, co jsem měl do penze, už jsou dávno pryč, a to jsem si nijak nevyskakoval. Chodil jsem donedávna na univerzitu třetího věku a na výlety s klubem turistů. Zase se s nimi na jaře chystám vyrážet. Ale i ty výlety něco stojí, nějaké to pivko nebo kávičku. Takže si je můžu dopřát jednou, dvakrát měsíčně, za cenu toho, že nakupuju jídlo ve slevách a hodně šetřím na vodě, topení a elektřině. Zeleninu a ovoce jím jen v létě, z vlastní zahrady a od sousedky. V zimě si je nekupuju, jsou drahé, tak se obejdu,“ vypráví. Ani on o své finanční situaci nemluví rád. Jen naznačuje: „Musel jsem se rozhodnout, jestli si nechat staré auto nebo si moct dovolit internet. Nakonec jsem prodal tu starou káru za čtyřicet tisíc a z těch si teď platím postupně internet a telefon. Doufám, že už mi to do smrti vydrží. Až tu částku vyčerpám, nebudu on-line,“ směje.

Pro mnoho mladých lidí je právě omezování se v běžných věcech jako je jídlo, internetové připojení nebo topení, nepředstavitelné. Pro mnoho seniorů je to jediná možnost, jak žít důstojně a aktivně. Je dobré to vědět.

A co vy? Jste nebo byli jste někdy v situaci, kdy jste se museli rozhodovat na čem ušetřit? Mají se podle vás čeští senioři finančně dobře nebo je více těch, kteří jsou na hranici chudoby?

Neviditelná chudoba seniorů. Mlčí se o ní.

JSTE TU POPRVÉ?

Aktuální anketa

Kontakt

Více