Marta - dva rozhovory

Článek je volným pokračováním předcházejících příběhů o Martě.

Příjemně strávené dny na závěr starého roku byly pro Martu i Petra silným pozitivním zážitkem. Tedy s výjimkou Petrova zraněného kotníku. Ten ho donutil zůstat doma i první dny roku nového, ale nijak zvlášť mu to nevadilo. Většinu času stejně věnoval usilovné úpravě fotografií, které na hradě Valdštejn nafotil. A nezastíral, že je s fotkami spokojený. Jak s těmi, které udělal na zakázku za účelem prezentace hradu, tak i s těmi dalšími. Zejména snímky z nočního focení na hradě s lucernami byly moc povedené. Až tak, že zvažoval, že by je mohl poslat do nějaké soutěže. Dokonce i Lenka jim nakonec poděkovala, že ji donutili si vzít dovolenou mezi svátky a strávit sváteční dny doma se Sofií. Potřebovala na chvíli vypřáhnout a odpočinout si od nekonečných služeb v nemocnici. A přijít na jiné myšlenky. Po dlouhé době se zase klidně a dosyta vyspala. Měla čas se Sofii pořádně věnovat a společně si užily volné dny. Samozřejmě by bylo lepší je strávit někde na horách, ale hlavní pro ně bylo, že byly spolu.

Zato první pracovní den byl pro Martu nečekaně hektický. Do firmy ráno odjela sama, s tím že Petr zůstane ještě dva tři dny doma, počítala. Ale netušila, že přes svátky onemocněla covidem víc než polovina jejích zaměstnanců. A to ještě v závěru roku neprodloužila smouvy těm, co pracovali na dohodu, protože se obávala, že pro ně nebude mit dost práce. Počet zakázek býval tradičně v lednu nejnižší. A teď v nouzovém stavu očekávala ještě hlubší pokles. Hned po ránu musela s dispečerkou kompletně přeorganizovat pracovní skupiny, aby se nějak zvládly trvalé zakázky. Byla donucená dokonce zavolat dvěma dohodářům, se kterými původně nepočítala. A pak celý den řešila drobné zádrhele, vyplývajicí z toho, že někteří dnes dělali úplně novou práci. Často i s pomůckami, na které nebyli zvyklí. Občas i se spolupracovníky, se kterými se nemuseli. A samozřejmě po celý den v respirátorech.

Když pracovní den skončil, uvědomila si, že se v dalších dnech bude podobný kolotoč opakovat. Nikdy nebude jisté, kdo ze zaměstnanců ráno přijde do práce. Každý den se bude muset improvizovat. Ale důležité je, že zatím je pro všechny dost práce. Ostatně není to poprvé, kdy je v její firmě vypjatější situace. Pár jich už za dobu existence firmy zažila a vždycky to nějak zvládla. Cestou domů se zastavila v Kauflandu a docela si v té velké hale plné regálů se zbožím oddechla. Moc lidí s nákupními vozíky tu naštěstí nebylo, a tak v pohodě nakoupila, co potřebovala. Ještě před vánocemi doufala, že se s Petrem hned po návratu z dovolené vrátí oba zpět do jejího bytu, ale nakonec sama své rozhodnutí přehodnotila. A Petrův vymknutý kotník na to měl jen malý vliv. Nakonec Marta sama sebe přesvědčila, že bude lepší pro všechny, když budou bydlet ještě nějakou chvíli pohromadě. Hlavně kvůli Lence, které pomohou se postarat o Sofii v době, kdy je potřeba, aby pracovala v nemocnici mnohem víc než normálně. Nouzový stav stále trvá a covid zdaleka není na ústupu.

Když zaparkovala auto před domem a chystala se vyndat nákup z kufru, zdálo se jí, že zahlédla na stezce u řeky Libora. A skutečně, byl to opravdu on. V běžeckém oblečení, s nějakou dívkou. I on matku spatřil, ale teď už se nedalo couvnout a běžet jinudy.
“Ahoj mami!” řekl udýchaně, když se u ní zastavil. Dívka ale běžela dál a zastavila se až po několika metrech. Nevrátila se zpět, netrpělivě přešlapovala na místě.
“Nechcete zajít na kávu nebo na čaj? Aspoň na chvíli, dlouho jsme se neviděli...” zeptala se Marta s nadějí v hlase. A Libor to vycítil. Rád by se stavil, ale vnímal i čekajicí dívku. A věděl, že ta by návštěvu určitě odmítla.
“Mami, nezlob se. Jsme oba hodně zpocení, v téhle zimě bychom neměli dlouho zůstávat bez pohybu. Zavolám ti hned, jak se doma vysprchuju.” odmítl Libor matčinu nabídku, i když věděl, že bude zklamaná. A Marta byla trochu zklamaná. Naposledy se spolu viděli o vánocích, a to žijí v jednom městě. Nechtěla se mu plést do života, byla ráda, že se po těch nepříjemných životních kotrmelcích vzpamatoval a osamostatnil. Ale jako matka měla potřebu se alespoň z povzdálí ujišťovat, že je její syn v pohodě.

Dnes večeřeli všichni společně, dokonce i Lenka už byla doma. Martin telefon se ozval v okamžiku, kdy polykala poslední sousto. Pohledem na displej zjistila, že volá Libor. Omluvně se na všechny podívala, vstala od stolu a odešla nahoru do ložnice. Chtěla mluvit se synem sama a v klidu.
“Ahoj, doufám, že ses nezlobila, že jsme nešli na kafe. Kdybych byl sám, určitě bych rád zašel na kus řeči. Ale Jana by nešla, běžela by domů sama. To jsem nechtěl, už se stmívalo.”
“To neřeš a povídej, jak se máš.” odpověděla Marta a usadila se pohodlně s telefonem v posteli. Čekala, že jejich rozhovor bude delší.
“Tys měla dovču, slyšel jsem, že byla parádně romantická. Jsem rád, že si to s Petrem umíte užít. A že si rozumíte...”
Toto téma rozhovoru jim chvíli vydrželo, ale Marta se také chtěla dozvědět něco o Liborovi. Přehodila rozhovor na jinou kolej.
“Pověz mi něco o té dívce, co byla s tebou. To je ta Jana?”
“Ano, to byla Jana od nás z práce. Říkal jsem ti už, že spolu chodíme běhat. A ona je dost důsledná, takže běháme pravidelně denně ve stejnou hodinu stejnou trasu.”
“Vsadila bych se, že kdyby to bylo jen na tobě, tak bys tak pravidelně nesportoval...”
“To máš pravdu, mě by občas lenost přemohla. Ale jinak běhám rád a dělá mi to dobře. Na těle i na duši.”
“Tomu docela věřím. Ale pověz mi něco o té Janě. Chodíte spolu?”
“Nechodíme, ale běháme. Ona je tak trochu zvláštní. Je hrozně chytrá, zná do podrobností spoustu věcí a dobře se s ní povídá. Ale pusu jsem jí dal jen jednou. Překvapilo jí to a byla z toho hodně zmatená. A od té doby si dává pozor, abych se jí nedotýkal. Moc to nechápu.”
“Tys říkal, že žije úplně sama. A že vůbec nikoho nemá. To je taky neovyklé. Třeba má se sociálními kontakty problém.”
“Nevím, dokud jsme ještě chodili do práce, tak jsem si ničeho nevšiml. Chovala se stejně jako ostatní. Ale tolik jsem ji tehdy nevnímal.”
Marta by ráda slyšela další podrobnosti, ale Libor její zvědavost utnul.
“Mami, nech to být. Teď jsem rád, že nejsem sám. V době samých omezení je příjemné, sdílet aspoň nějaký čas s živým člověkem. Taky bych se z toho mohl třeba zbláznit. Celý den na síti, videokonference, virtuální schůzky, telefony. Kromě jídla si nikde nic nekoupím, všechno si člověk objednává na e-shopu. I ta kultura už mi chybí. Každodenní běhání s živou Janou je část dne, na kterou se prostě těším. Ostatně běháme kolem vašeho domu denně dvakrát, tam a zpět. Byla to jen otázka času, kdy se potkáme. S Janou to proberu a třeba se někdy zastavíme.” skončil Libor zcela pragmaticky.
Marta by o jejich rozhovoru určitě ještě dlouho přemýšlela, ale po pár minutách její mobil znovu zavrněl. Tentokrát volala Lada.

I ona byla zvědavá, jak si maminka s Petrem užila dovolenou. Marta jí slíbila, že pošle odkaz na fotky, které na jejich krátké dovolené vznikly. Ty řeknou mnohem víc, než jakákoliv slova. A pak trpělivě vyčkávala, protože z tónu dceřina hlasu cítila, že půjde o něco víc. A šlo.
“Mami, jsem už úplně v koncích. Potřebuju poradit. Nebo se aspoň svěřit, vypovídat se.”
Martu její důvěra potěšila. “Tak povídej, jsem jedno velké ucho.” odpověděla zvesela se snahou rozhovor trochu odlehčit. A pomyslela si, jaká je to škoda, že si spolu nemohou povídat naživo.
“Jde o Milana.” řekla Lada ještě trochu váhavě. Ale pak ze sebe začala sypat jednu větu za druhou, jakoby si to dlouho předem připravovala.
“Milan je ještě pořád doma na nemocenské. Stále s tím covidem, nebo spíš s následky po covidu. Včera byl na kontrole u doktora a bude doma další dva týdny. Koncem ledna to budou celkem tři měsíce. Když se vrátil z nemocnice domů, byl slabý jak moucha. Zhubnul přes deset kilo a ušel sotva pár kroků a zadýchal se. Ale co bylo horší, prakticky se zabarikádoval nahoře v podkroví. I když měl negativní výsledky testu, skoro se s námi nestýkal. Nechtěl chodit ani do kuchyně na jídlo, nosila jsem mu to nahoru. Stejně toho moc nesnědl. Přes den skoro pořád spal, ale v noci musel být vzhůru. Často jsem ho slyšela, jak nahoře chodí. Snažila jsem se ho nalákat dolů k nám, hlavně k dětem. Občas se nechal přemluvit a chvíli zůstal. Ale když ho Toník s Aničkou zahrnuli spoustou otázek, vymluvil se na bolest hlavy a rychle zmizel. Ema se ho časem domonce začala bát, asi už ho bere jako někoho ciziho. Chtěla jsem si s ním o tom mockrát promluvit, ale vždycky se vymluvil a utekl. Doufala jsem, že se to změní třeba přes vánoce. Fyzická kondice se mu trochu vylepšila, občas se mi ho podařilo do něčeho zapojit, ale nikdy u ničeho nevydržel. Děti už ho postupně přestaly vyhledávat a já nevěděla, kde mi hlava stojí. Celkově se jeho stav nezlepšil. Spíš naopak. Postupně nám začal komplikovat život zdánlivými maličkostmi. Třeba se hrozně rozzlobil, že nezavíráme v domě dveře. Prostě najednou nesnáší žádné otevřené dveře. A já jsem zvyklá mít přehled o tom, co se v domě děje, a to se zavřenými dveřmi prostě nejde. Jindy se zase vzteká, že oběd není přesně ve dvanáct. Nebo přestal jíst jídla, která vždycky jedl. A obviňuje mě, že mu naschvál vařím, co nemá rád. Prostě jsem z toho zoufalá.”
Lada na chvíli přerušila vodopád slov a zavzdychala.
“Mluvili jste spolu vůbec od té doby, co se vrátil z nemocnice?” reagovala Marta co nejjednoduší otázkou.
“Myslíš o té jeho ženské, co jsem mu našla v mobilu? Ne, to jsem se nikdy neodvážila zmínit. Problém byl i s úplně běžnou komunikací. Někdy s námi nemluvil vůbec. Ale nebylo to tak, že by nás nevnímal. Spíš mluvit nechtěl. Jakoby všechno odstrkoval od sebe pryč. “
“A chápu to dobře, že s tebou ani nespí v ložnici.” zeptala se Marta pro jistotu.
“Ne, nespí. Stále trvá na tom, že bude sám v tom podkroví. Už jsem ho mockrát chtěla přestěhovat, ale má spoustu výmluv.”
“A řekl ti, proč ho doktor nechává ještě doma?”
“Něco zamumlal, nerozuměla jsem mu. Ani jsem to z něj nedolovala. Prostě nevím, kam mám dřív skočit. A už vůbec netuším, jak budu dál vycházet jen z jeho nemocenské a z mého rodičovského příspěvku. Pokud byly větší výdaje, tak jsem to zatim řešila z úspor. A ty jsem už spotřebovala. A jeho to vůbec nezajímá...” dodala Lada a rozbrečela se.
Teď by potřebovala aspoň obejmout, pomyslela si Marta. Z toho, co právě slyšela, byla v šoku. Jako sice vrba posloužila dobře, ale co dál?

Já mám trochu času si rozmyslet další pokračování. A komu se zachce, může mně (nebo Martě či Ladě) poradit, jak dál...

Marta - dva rozhovory

JSTE TU POPRVÉ?

Aktuální anketa

Kontakt

Více