Rodina
Dnes něco možná pro mladší ročníky, i když tohle krásné počínání bychom si měli dokázat vychutnat i my dříve narození. Anebo, když už ne vychutnat, tak se u tohoto tématu aspoň zasmát a třeba přitom zavzpomínat na mládí.
Irena Mikešová
Jako ještě aktivní učitelka jsem se svých žáků na základní škole, i studentů na gymnáziu, po prázdninách nebo i svátcích či víkendech ptala, jak si je užili. A vždy mne zas a znovu udivovala častá odpověď – byla nuda.
Když jsem začal chodit za Věrou – řečeno jazykem nás pamětníků, když jsem si ji namlouval a věci začínaly nabírat vážnější směr – přišla nevyhnutelná fáze: vstup do rodiny. Člověk najednou nechodí jen za dívkou, ale nastávají první nenápadné otázky od rodičů.
V pátek na svatého Jiří to bude už 55 let, co jsme si řekli své ano a slíbili, že si budeme věrni, a že si budeme oporou v dobách dobrých i zlých. Ten den se na radnici v Hulíně se svatbami roztrhl pytel, byly celkem čtyři.
Tato úvaha tak trochu tematicky navazuje na předchozí vánoční glosu. A je možná až příliš osobní. Ostatně, takový vzpomínkový optimismus osobní bývá. Rád budu proto ve své výpovědi pokračovat.
Vždycky jsem si myslela, že sbalený kufr přede dveřmi se vyskytuje pouze v komediích, v nichž manžel podvede manželku a ona ho za to vyhodí z bytu. Netušila jsem, že se s něčím takovým můžu setkat i ve skutečnosti.
Je tomu už pár let od doby co z „Daleké ciziny“ přijeli mladí s malou vnučkou, naposledy viděnou jako spící mimino. Z pohledu dítěte to však představuje nekonečně dlouhý kus života. A z dospělého pohledu zase nekritický obdiv a láskyplná snaha vyhovět ve všem, jak jen člověk dokáže.
Hezká překvapení prostě k životu patří a osvěžují jej, tedy to si myslím já, ale nikomu tohle tvrzení nevnucuji. Úplně nejradši překvapuji při příležitosti něčích narozenin. Tentokrát se to ale seběhlo trošku jinak.
Je to nádherný pocit, když staršího muže objímají děti. Dělám na pár hodin denně ve škole asistenta pedagoga. Jsou to děti v 1. a 2. třídě. Některá děvčata jsou jako princezny a ta nejmenší, Ukrajinka Adélinka, je jako víla.
„Vaše bývalá manželka Kateřina D. zemřela na neléčený zápal plic, policie ji našla v okrajové čtvrti u řeky na místě, kde se zdržují bezdomovci,“ oznámil mi do telefonu člověk, který se představil jako sociální pracovník.
Čichová paměť je neuvěřitelná a nedá se obalamutit. Můj nejstarší vjem souvisí s krupicovou kaší. Ještě dnes, když ji uvařím a posypu skořicovým cukrem, vyvstane mi před očima malý porcelánový talířek, na kterém mi byla před mnoha desítkami let servírována.
Ukázkový úvodní text článku
Žiji v krásném „bílém“ městě v Opavě, ve městě Bezručově. Každý měsíc jezdím za maminkou do Přerova. Asi 80 km vlakem. Má letos 89 let a ještě je s pomocí sestry soběstačná. Má základní vzdělání a přirozenou inteligenci. Pořád jí to myslí. Žádná demence nebo velké zapomínání.
Ukázkový úvodní text článku
Žili jsme celá rodina ve vile na předměstí. Naši ji restituovali po roce 1989, za minulého režimu byla rodině znárodněna. Po jejím vrácení jsme byli šťastní, opravili jsme ji. Žila jsem tam s mužem, dětmi a mými rodiči.
„Proč se nerozvedeš, Vojto? Kdyby na mě manžel žárlil tak, jako Vlaďka na tebe, už bych mu dávno utekla i za cenu, že bych zůstala sama se synem.“ Monika odstrčila myš, otočila se na židli a zvědavě vyčkávala, co jí na to řeknu.
Potkávám ji po dlouhých letech v podzemních chodbách nemocnice. Okamžitě se poznáváme a obě, s plachým pousmáním, vyslovujeme téměř současně svoje: „Dobrý den.“ Nic víc, nic míň. Ona v ošetřovatelském, já v sesterském. I beze slov nám je jasné, že jsme zůstaly věrny…
Moje maminka klesla před branami vyššího vzdělání, jak občas sama trochu smutně konstatovala. Na rozdíl od tatínka, jenž neklesl, naopak, branou hrdě prošel. No a já, dítě svých rodičů, jsem skončila tak nějak mezi dveřmi.
Celý to začalo předloni na podzim, krátce po šestým výročí naší svatby, to bylo našemu synovi pět let a dceři tři. Roman se mě jednou zčistajasna zeptal, jestli by mi nevadilo, kdyby se před sexem oblíknul do ženskýho prádla.
Před třemi lety mně zemřel manžel. Vybudovali jsme docela úspěšně fungující firmu a vždy nám bylo jasné, že ji převezmou naši synové. Jenže teď se mezi sebou hádají. Je za tím žena.
Hotely, restaurace, vagóny ve vlacích určené pouze pro dospělé. Když o nich slyší rodiče malých dětí, zuří. Mnozí lidé naopak taková omezení vítají a říkají: máme právo na ticho a klid.
Ve filmu "Líbáš jako bůh" mě vždycky pobaví hláška: "Na týhle rodině mě nejvíc baví ta rozmanitost. Každej den mě nasere někdo jinej!"
Jak se mi to povedlo? Stačilo se jen dožít určitého věku, uspořádat rodinnou oslavu, zapálit svíčky na dortu a rázem vznikla situace za všechny prachy, která nečekaně spustila takové malé domácí šílenství.
Ukázkový úvodní text článku
