Rodina
Dnes něco možná pro mladší ročníky, i když tohle krásné počínání bychom si měli dokázat vychutnat i my dříve narození. Anebo, když už ne vychutnat, tak se u tohoto tématu aspoň zasmát a třeba přitom zavzpomínat na mládí.
Irena Mikešová
Jako ještě aktivní učitelka jsem se svých žáků na základní škole, i studentů na gymnáziu, po prázdninách nebo i svátcích či víkendech ptala, jak si je užili. A vždy mne zas a znovu udivovala častá odpověď – byla nuda.
Když jsem začal chodit za Věrou – řečeno jazykem nás pamětníků, když jsem si ji namlouval a věci začínaly nabírat vážnější směr – přišla nevyhnutelná fáze: vstup do rodiny. Člověk najednou nechodí jen za dívkou, ale nastávají první nenápadné otázky od rodičů.
V pátek na svatého Jiří to bude už 55 let, co jsme si řekli své ano a slíbili, že si budeme věrni, a že si budeme oporou v dobách dobrých i zlých. Ten den se na radnici v Hulíně se svatbami roztrhl pytel, byly celkem čtyři.
Tato úvaha tak trochu tematicky navazuje na předchozí vánoční glosu. A je možná až příliš osobní. Ostatně, takový vzpomínkový optimismus osobní bývá. Rád budu proto ve své výpovědi pokračovat.
Vždycky jsem si myslela, že sbalený kufr přede dveřmi se vyskytuje pouze v komediích, v nichž manžel podvede manželku a ona ho za to vyhodí z bytu. Netušila jsem, že se s něčím takovým můžu setkat i ve skutečnosti.
Je tomu už pár let od doby co z „Daleké ciziny“ přijeli mladí s malou vnučkou, naposledy viděnou jako spící mimino. Z pohledu dítěte to však představuje nekonečně dlouhý kus života. A z dospělého pohledu zase nekritický obdiv a láskyplná snaha vyhovět ve všem, jak jen člověk dokáže.
Hezká překvapení prostě k životu patří a osvěžují jej, tedy to si myslím já, ale nikomu tohle tvrzení nevnucuji. Úplně nejradši překvapuji při příležitosti něčích narozenin. Tentokrát se to ale seběhlo trošku jinak.
Je to nádherný pocit, když staršího muže objímají děti. Dělám na pár hodin denně ve škole asistenta pedagoga. Jsou to děti v 1. a 2. třídě. Některá děvčata jsou jako princezny a ta nejmenší, Ukrajinka Adélinka, je jako víla.
„Vaše bývalá manželka Kateřina D. zemřela na neléčený zápal plic, policie ji našla v okrajové čtvrti u řeky na místě, kde se zdržují bezdomovci,“ oznámil mi do telefonu člověk, který se představil jako sociální pracovník.
