Můj svět
Bude odkaz užší, když se dá fotka v poměru 16:9? Uvidíme.
Redakce
Je mnoho tváří jara, ale letošní jaro je pro mne jedno z nejhezčích. Podotýkám, že možná ne jen pro mne. Jsem (starší) žena, které letošní jaro vlilo ještě energii a chuť do života. Nikdy jsem nevěřila na lásku přez inzerát. Potkalo to i mne.
Ukázkový úvodní text článku
Pomoc při oblékání kabátu, odsunutí židle u stolu, otevření dveří. Pro někoho přirozené chování, pro někoho zastaralé gesto, pro jiného projev podceňování žen. Etiketa je oblast, která dovede ve společnosti vyvolat nedorozumění i hádky.
Ukázkový úvodní text článku
Ukázkový úvodní text článku
Měsíc duben, měsíc, kdy se duby odívají listím, měsíc, který je proslulý aprilovým počasím, kdy nás ještě překvapí sníh i mráz, měsíc, kdy se jaro probouzí do plné krásy.
Ukázkový úvodní text článku
Početné party kamarádů, dlouhé telefonní hovory, mnoho přátel na sociálních sítích, spousta lajků, srdíček a zpráv… Tak si mnoho lidí představuje oblíbeného člověka, který netrpí samotou. Někdy jsou však zdánlivě společensky žijící jedinci osamělejší než ti, kteří mají přátel jen několik.
Ano, vážení přátelé; závislost se netýká jen mladých, ale i nás starých. Já jsem toho živým a odstrašujícím důkazem. Celý svůj život jsem se tomu vyhýbala. Nikdy jsem nepodlehla, a že jsem k tomu v mém dětském věku měla hodně blízko, ba přímo namále, a to dokonce ve škole!
Ano, přiznávám, byla to moje vina, měla jsem být opatrnější, ale dneska se zadlužíte, ani nevíte jak. Neohlídáte si finance, naletíte šmejdům nebo se nedokážete uskromnit, abyste vyšli s ne zrovna vysokým platem.
Jako ještě aktivní učitelka jsem se svých žáků na základní škole, i studentů na gymnáziu, po prázdninách nebo i svátcích či víkendech ptala, jak si je užili. A vždy mne zas a znovu udivovala častá odpověď – byla nuda.
Rachotí budík. Dostal jsem ho od manželky k narozeninám, když mi starý „odešel“. Přál jsem si klasiku. Na natahování. Slyším ho, i když jsem nahluchlý. Celou noc mě chytaly křeče. Včera jsem hrál tenis, jako každé pondělí. Nevadí. Patří to k životu. Stejně tam příště opět půjdu.
Ukázkový úvodní text článku
Tak teď nějak nevím, jestli se říká, že každý by si měl prožít svých pět nebo snad patnáct minut slávy? Rovněž mi není jasné, jestli to musí být sláva týkající se třeba vyznamenání za záchranu lidského života nebo třeba i toho, že někdo sklidí potlesk za trapas.
V roce 2030 bude v západních zemích čtyřicet procent žen ve věku mezi pětadvaceti a pětačtyřiceti lety žít single. Je to zpráva děsivá nebo optimistická? Těžko říct. Ale starší dámy, které žijí samy, často těm mladším říkají: single život je lepší než špatné manželství.
Dnes žádný těžký článek, jenom taková legrácka, která se kdysi před mnoha léty přihodila jednomu mému kolegovi. Nu, legrácka, ono mu v tu chvíli zrovna moc do smíchu nebylo, však uvidíte.
Ano, vážení přátelé; všechno má svůj konec, a tak není divu, že rajské lázeňské dny skončily a je veta po krasavici. Trochu jí holce přistřihneme křídla a šup zpátky do normálního života!
Inspirací mi byl článek jednoho vdovce na našich stránkách. Dcery mu k sedmdesátým narozeninám koupily pobyt u moře v Řecku. Jak to bývá obvyklé, ve skupině rekreantů převažovaly ženy. V tomto věku muži, kteří nežijí ve vztahu, raději jsou na rybách nebo v hospodě.
Také si občas potřebujete pořádně dobít baterky? Já rozhodně ano. Hlavně na jaře. Používám k tomu nejrůznější metody, ale v poslední době jsem si oblíbila krátké a svižné procházky v blízkém okolí naší chaty. Je to zvláštní, protože by se dalo říct, že v těchto místech znám skoro každý kámen.
Tato úvaha tak trochu tematicky navazuje na předchozí vánoční glosu. A je možná až příliš osobní. Ostatně, takový vzpomínkový optimismus osobní bývá. Rád budu proto ve své výpovědi pokračovat.
Angličtina, judo, hokej, klavír, tanec, o víkendu výlety a návštěvy zábavních parků. Většina současných dětí má život rozplánovaný. Nechte je trochu nudit, říkají často prarodiče. Je jiná doba, oponují rodiče.
Na řadě je studie léčebných procesů. Koneckonců kvůli nim se do lázní jezdí, že jo. Po prvním týdnu si troufám prohlásit, že jsem odbornicí na léčebné metody.
Když jaro zaťuká ťuky, ťuky, ťuk… na loukách se zvednou mlhy a nad hlavou zapěje písničku nějaký opeřenec. Je naděje v lepší dny.
Opět se s pokorou vracím k proustovskému seznamu třiceti pěti otázek, směrovaných k hlavním postavám jeho knih. Jednou z nich byla i tato otázka: „Co, nebo kdo je největší láska tvého života?“
„Pustíte mě tam?“ optala se mě nakrátko ostříhaná mladá dívka tak středoškolského věku a ukázala na volné místo u okýnka dvousedačky v tramvaji. Seděl jsem totiž do uličky a ona se tam přese mě neměla jak dostat.
Kdysi na svých cestách, ještě jako mladá a bezdětná, jsem se setkala u svých francouzských přátel s manželským párem z Portugalska. Svěřili se nám se svým bojem o syna Federica, který se narodil s těžkou srdeční vadou.
Kdysi jsem sloužil u policie, tenkrát SNB. Nastoupil jsem po škole u PMJ, tedy Pohotovostní motorizované jednotky. Dnes prvosledové hlídky, jak je znáte z televize.
Babi, vyfotíme se. Tato věta u nás zní často. V poslední době mám pocit, že naše rodina nedělá nic jiného, než že se fotíme. Leze mi to na nervy.
Je umělá inteligence (AI) jen pro mladší? Nebo ji využívají i senioři? Právě tuto otázku jsme si položili v rozsáhlém dotazníkovém šetření lidí ve věku 60 let a více. Odpověděly na ni také desítky návštěvníků portálu 60.cz.
Vyrůstaly jsme se sestrou v prostředí, kde hlavní slovo měli vždy dospělí. Dítě se muselo podřídit a chovat se podle přání rodičů. Co chtělo či nechtělo, bylo druhořadé. Nejlepší bylo, když se o dítěti ani nevědělo, když bylo tiché a sedělo na místě.
Některým ženám se líbí celý život urostlí blonďáci a nic se na tom nemění ani v osmdesáti. Jiné si v padesáti říkají: jak se mi ve dvaceti mohly tyhle typy líbit? A co teprve když přijde řeč na vousy. Vousáče nikdy, říkají ženy v mládí. A pak si nějakého klidně vezmou.
Měsíc březen se za několik dní bude s námi loučit, aby uvolnil místo svému nástupci dubnu. Březen je ve znamení prvního jarního dne, jarní rovnodennosti a především předvelikonočního půstu, který se nese celým měsícem. Je to čas očisty těla i duše a očekávání znovuzrození přírody.
Ku správnému zotavení patří nejen procedury a cvičení tělesná, ale taky povzbuzení ducha a povznesení mysli. Proto se v lázních konají i různé kulturní akce na různé úrovni.
Ukázkový úvodní text článku
Procházkám v okolí bydliště se tak nějak zvyklostně říká "jdu se projít kolem komína". Logiku to má - žijeme ve střední Evropě, kde se střídají roční období a topit je potřeba. Není ohně bez kouře a ten doma mít nechceme. K jeho odvedení vymysleli naši předci komíny, čníci nad domy.
Četli jste někdy v poslední době, že někdo hledá pracovníka, který má dlouholeté životní zkušenosti? Že by někdo hledal radu u někoho, kdo má životní zkušenosti? Asi ne, že? Vidět a slyšet jsou převážně lidé mladí nebo ve středním věku. Ti teď naopak udělují rady na všechny strany.
Občanský průkaz vydaný do 30. června 2000, přestane 2. srpna 2026 platit. Tato informace se týká osob narozených do 31. 12. 1935. Jde o velmi staré typy dokladů, které už nesplňují dnešní bezpečnostní požadavky.
Ukázkový úvodní text článku
Dočkala jsem se! Zúčastnila jsem se tanečního večera v lázních! A zde přináším objektivní zpravodajství.
Právě jsem si natahoval kalhoty, když zazvonil venkovní zvonek. Rychle jsem spláchl, koukl na sebe do zrcadla, na chodbě se nacpal do pantoflí, které nosím kolem domu, a vyšel ven.
Život plyne jako voda, den po dnu ubíhá a najednou člověk zjišťuje, že je zase o rok starší. Dny nové nepřinášejí jen události radostné, ale i kruté.
Jsem vášnivá. A aby nedošlo k omylu, hned to upřesním. Vášnivá čtenářka. Tak mi připadá příhodné, v Měsíci knihy, se ze své vášně vyznat. I když, jak jsem se dočetla, od roku 2009 se březen označuje spíš jako měsíc čtenářů. Ať je to, jak je to, jsem vášnivá.
Jednoho dne jsem si uvědomila, že už mi dlouho nepřálo počasí na mé adrenalinové zážitky. Proto jsem se rozhodla splnit si další sen, který není závislý na sezóně ani počasí, a to pilotování vrtulníku.
Co to vlastně znamená, když řekneme – jsem doma? Co to je být doma? V charakteristice domova je určitě důležité, jestli člověk žije sám, v úplné rodině, či jen s partnerem nebo partnerkou. Může to pak v detailech vnímat rozdílně. Ale pořád je doma.
Bylo a je běžné, že muži preferují partnerky mladšího věku. Ale když něco takového veřejně řekla žena? Dříve to vzbuzovalo údiv, někdy i pohoršení. Nyní už ne.
Žili jsme celá rodina ve vile na předměstí. Naši ji restituovali po roce 1989, za minulého režimu byla rodině znárodněna. Po jejím vrácení jsme byli šťastní, opravili jsme ji. Žila jsem tam s mužem, dětmi a mými rodiči.
Taková lavička, to je přímo magické místo. Kdyby mohl člověk jako ta malá muška nepozorovaně poletovat sem a tam a naslouchat hovorům lidí, asi by se dozvěděl mnoho zajímavého.
Je tomu čtyři roky, co jsme zadrželi dech při zprávě, že Rusko napadlo Ukrajinu. Od té doby je téměř vše jinak - nebezpečí války je tak blízko.
Radost z maličkostí. Hezké téma. Už jen při jeho přečtení nebo vyslovení se začínám usmívat. A napadne mě hned několik maličkostí, které mi dělají radost. Současně začnu vzpomínat, jak jsem se z maličkostí radovala v průběhu svého života. A říkat si, jak to asi mají jiní lidé.
Nějak to vždycky dopadne. To je životní filozofie lidí, kteří se i v dospělosti chovají nezodpovědně a spoléhají, že se o ně někdo vždy postará. Někdy se jim říká věčné děti.
Truhlářství. Vůně trámů, fošen, pilin, prostě dřeva v jakékoli podobě, mně připomene dětství. Vlastně dny prázdnin v Plzni. V domě, který dříve patřil praprarodičům a ve kterém bylo prarodičům umožněno bydlet. Než byl majetek zabrán.
K historkám lázeňským patří neodmyslitelně švihák lázeňský. Jak prdel na hrnec, abych tak lapidárně podotkla.
Když jsme si se ségrou koupily své první hole nordic walking, byly jsme plny nadšeného turistického očekávání. Neboť jsme byly okouzlené. Jimi. Na dovolené na Šumavě nám totiž hole půjčili. Šlo o první vzájemné setkání.
Je s podivem, jak je obtížné charakterizovat blíže člověka, se kterým trávíte dlouhá léta mládí každou volnou chvíli. Člověk přitom nezkoumá jeho charakterové rysy, nehodnotí jeho chování, nesnaží se za každou cenu vniknout do jeho osobnosti, tím méně ji nějak ovlivňovat.
Slyšela jsme kdysi hezký vtip. „V okamžiku smrti se Vám promítne celý život jako film. Pak příjde Mirka Spáčilová a dá vám 36 %.“ Vždycky jsme přemýšlela, kolik bych od filmové kritičky dostala procent já, za svůj život plný zvratů, dramatických události…
Také to tak někdy máte, že si bloumáte po venku, je vám po těle lehounce, cítíte se svěže, nic nebolí, samovolně se usmíváte? Jindy kousavý svetr vás něžně hřeje a něco ošlapané boty netlačí, ba naopak sedí, jako ulité?
Dnes jsem na besedě s dětmi mluvila o zvířátkách. Vyprávěla jsem jim známou bajku o lišce a vráně a vzápětí jsem ji zažila na vlastní kůži v obchodě.
Bude mi 80 roků, takže už mám pochopitelně svůj každodenní rituál. Vždy se probouzím a pokorně děkuji nebesům za klidný spánek a za to, že se dožívám dalšího nového dne. Právě dnešní ráno je v čerstvé sněhobílé kráse překrásné.
Letošní zima s přívaly sněhu a mrazem přivádí mé dva vnoučky - 4 a 7 let - v úžas a nadšení. Dá se sáňkovat i bobovat, bruslit a lyžovat. Opakovaně jim vysvětluji, že takovéto zimy bývaly za mého dětství a mládí běžné.
Moje maminka klesla před branami vyššího vzdělání, jak občas sama trochu smutně konstatovala. Na rozdíl od tatínka, jenž neklesl, naopak, branou hrdě prošel. No a já, dítě svých rodičů, jsem skončila tak nějak mezi dveřmi.
Tak, jak postupuje čas, ubíhají nám léta a člověk stárne. A je, bohužel, stále méně událostí, které nám pozitivně ovlivňují život. Spíše se množí události, sice významné, ale mající většinou více, či méně negativní charakter. To je neúprosná realita života.
Zakazujeme ti řídit auto. Tuto větu slyší hodně lidí vyššího věku od svých dětí, vnoučat, příbuzných. Někdy je na místě, někdy jde o nemístné zasahování do života.
Pokud si myslíte, že neuvěřitelné historky mě potkávají jen o Vánocích nebo státem uznávaných svátcích, jste na omylu. Mě se nějaká blbost může stát kdykoli a kdekoli. Třeba i na pohřbu.
Když mi bylo téměř 13 roků, naši se rozhodli k návratu do rodného kraje, na Hradecko. Mamka pocházela z Plačic, což je dnes součást Hradce Králové. Taťka z vesnice nedaleko Hradce, ze Světí. A moje babičky bydlely tam, odkud rodiče pocházeli.
Před třemi lety mně zemřel manžel. Vybudovali jsme docela úspěšně fungující firmu a vždy nám bylo jasné, že ji převezmou naši synové. Jenže teď se mezi sebou hádají. Je za tím žena.
Vždycky se mi líbilo motto: „Můžeš všechno, když se nebojíš.“ Ano. Ale celý život jsem se bála. Teď už se bojím míň. Zase už úplně všechno nemůžu. Možná někdy ani nechci.
Hotely, restaurace, vagóny ve vlacích určené pouze pro dospělé. Když o nich slyší rodiče malých dětí, zuří. Mnozí lidé naopak taková omezení vítají a říkají: máme právo na ticho a klid.
Máte rádi změny? Asi jak které, viďte? Ale obecně – spíš ano, nebo spíš ne? Já spíš ne. Jsem dost konzervativní a trochu skeptická. Jeden aforismus praví: „Každá změna je k horšímu. Změna je život.“ Tak černě to ale nevidím. Vím, že mnohé změny jsou i k lepšímu.
No fakt! A jsem jí po celý svůj život, představte si to! A taky se mi líbí chlapi, proč to nepřiznat. Jenže jim někdy nerozumím...
Ještě dvacet let zpátky lidé uváděli jako nejčastější místo, kde nalézají své životní partnery, zaměstnání. Nyní většina lásek vzniká na sociálních sítích, na internetu. Přesto však většina lidí sní o tom, že ideálního partnera potká náhodou.
Nikdo z nás neví, co ho čeká v letošním roce 2026. Znáte to pořekadlo: "Člověk míní, Pán Bůh mění". Článek by se měl proto raději jmenovat, co bychom chtěli prožít, vidět a procestovat v následujících měsících.
Mně jo. Jen v nich kupodivu nikdy nehrál hlavní roli manžel. Ani ten minulý, ani ten přeminulý. Koneckonců, od toho jsou sny, aby v nich měla hlavní slovo fantazie. A tou domácí scéna obvykle neoplývá...
Já jsem člověk komunikativní a konverzuji s lidmi velmi rád. Pochopitelně, pokud je s kým. Samomluvou netrpím. Velmi důležité je, jestli člověka, s kým mluvíme, dobře známe, nebo je to osoba zcela neznámá. Jinak mluvím s dcerou, s blízkými přáteli, s přítelkyní, s úředníkem či s náhodným chodcem.
Nikdy jsem tam nebyla, ale viděla jsem ho! Od té doby mám tenhle ostrov ráda. Zvláštní zemi plnou ledu, která se přesto občas zazelená...
Ukázkový úvodní text článku
Zábava a aktivity. Na to se nyní ve většině domovů seniorů dbá více než na kvalitní jídlo a péči. I v životě lidí vyššího věku se projevuje současná posedlost společnosti zábavou. Ne všem lidem to ovšem sedí.
Jako malá jsem toužila žít v pohádkovém světě, kde by mi na rozcestích, čáry-máry, kouzelné peříčko ukázalo: „Tudy.“ Žila jsme, nakonec jako my všichni, v tvrdé realitě.
Po krátkém, ale o to strategičtějším přesluhování jsem se rozhodla uzavřít jednu významnou kapitolu svého profesního života a otevřít kapitolu ještě významnější – kapitolu důchodovou.
O politiku jsem se, nevím proč, zajímala už od dětství. Nemám ráda nespravedlnost a hlavně násilí na lidech a zvířatech ve všech formách. Noční můry po povinné návštěvě válečného filmu, mě pronásledovaly vždy hodně dlouho.
Pamatuju si to jako dnes. Bylo mi osmnáct, vlasy jsem měl hustší než plot u sousedů a sebevědomí tak velké, že by se do něj vešla celá vesnice i s kravínem.
Příroda po čase zase ukázala svou nadvládu nad člověkem. Po dvou týdnech mrazů, které my, dříve narození, považujeme za normální zimu, přišla změna a před oblevou českou zemi pokryl ledový koberec.
Myslím, že se občas stane, že se propojí minulost - dávná minulost - s přítomností. Mně se to stalo a je to tak správně. Jsem v předsíni, mám namířeno do koupelny. Z domovní chodby je slyšet zvláštní zvuk, kterého jsem si už dřív párkrát všimla.
Předveďme si pár ukázek klasických telefonních hovorů mezi určitými dvojicemi lidských jedinců, jako například matky s vdanou dcerou nebo dvou chlapů kamarádů. S trochou nadsázky se zamysleme nad jejich obsahem a délkou.
Dávat si novoroční předsevzetí je celkem normální praxe. Otázkou ale je, do jaké míry je pak tito lidé naplňují. Respektive, jak jsou schopni je naplnit.
Kedysi mali naše staré mamy na stene ručne vyšívané „nástenky“, kde bolo okrem iného vyšité „Hosť do domu, Boh do domu...“ , čo vyjadrovalo dôležitosť pohostinstva a prijatie hosťa v dome. Ibaže, nie každý hosť je požehnaním.
Nový rok. Připíjíme si na zdraví, štěstí, přejeme si pohodu, klid a mír. Nový rok je nový začátek. Čistý, nepopsaný list. A my sami sobě dáváme slib. Být tolerantnější, lepší, hubenější, pilnější…
Do penze jsem odcházela se spoustou plánů. Bylo to stejné, jako když jsem si na začátku každého nového roku dávala různá předsevzetí. Měla jsem ráda, když byl můj život nalinkovaný. Už vím, že je to zbytečné.
Lúčime sa so starým rokom a vítame rok nový. Hovorí sa, že zvyk je železná košeľa, a tak si mnohí z nás rok, čo rok dávame predsavzatia. Veríme, očakávame že budúci rok bude k nám láskavý a štedrý.
Zase se sejdem. Mám na mysli nejen letošní Vánoce, ale i mnoho dalších zážitků, které nás, vás, mě, čekají i v příštím roce. Vždyť proto si podáváme ruce, obejmeme se a říkáme si "na shledanou".
Ťuká na mě únor: „Budeš mít sedmdesát dva, vrať se do reality“. Sním. Jaké to asi muselo být, když mě kojila šestnáctiletá dívka? Má maminka. Dnes ji nějaké roky přibyly. Má 88 let, ale pro mě je stále mladinká. Takovou si ji pamatuji a taková mi zůstala v srdci i mysli.
„Paní Maruško, měla bych k vám obrovskou prosbu. Myslíte, že byste byla tak laskavá a pohlídala nám s Frantou přespříští víkend naší Betynku? My jsme dostali od syna poukaz na wellness pobyt a nemůžeme si ji vzít s sebou."
Je dlouho po půlnoci, někdy v roce 1975. Venku je socialismus, moc jim to tam nahoře nejde a veřejnost se s ním neztotožnila, jen přizpůsobila. A pár lidí chce dělat proti režimu aspoň něco.
Štědrý den jsme strávili sami dva s manželem, dospělé děti už dávno vyletěly z hnízda. Celý den proběhl pokojně, podle zavedených zvyklostí. V noci mě však ze spánku vyrušil nepříjemný zvuk. Jak může někdo odpalovat petardy i v této posvátné noci?
Vánoce jsme během dětství slavili vždy na chalupě v Beskydech. U štědrovečerního stolu se nás sešlo každý rok nejmíň deset – naše rodina, tedy já s bratrem a rodiče, naši bratranci s rodiči, dědeček a babička, a někdy i nějaký osamělý soused z horské chalupy, kterého pozval děda.
Ve stáří už nejde ani tak o dosažení nějakého konkrétního cíle, jako o tu cestu k němu. Nejde o to, co všechno se naučíš nebo kam až vystoupíš, ale o to, že se cestou učíš a že pořád jdeš.
Tradice. Někde se udržují, jinde ne. Někdy jsou prastaré, jindy novější. Domácí i cizí. Vznikají samy od sebe nebo si je odněkud přivezeme. Jako třeba já.
Připadám si jako sultán v harému. Kéž by se mi něco takového stávalo za mlada. To jsem býval opačným pohlavím považován za nudného, bezvýrazného ňoumu. Ale teď na stará kolena je o mě zájem.
Nevyhazovat jídlo. To je trend, kterému podléhá čím dál více lidí. Zpracovávat přebytky, podělit se s jinými, je v módě víc, než bezmyšlenkovitě nakupovat potraviny a pak nevědět co s nimi.
Mexičanka se vším všudy. U Aztéků byla natolik populární a posvátná, že před ní ustoupili i misionáři. A tak zrodila se Vánoční hvězda...
Přiznávám, nikdy jsem neviděla zlaté prasátko. Ale vinu beru na sebe. Neochota postít se, mlsná pusa a také pochybnosti o pravdivosti tohoto rčení. I když už to tvrdí i v televizi. Čert vem zlaté prasátko. Já jsem totiž letos viděla opravdového anděla. Nevěříte?
Nelahozeveský venkovský fotbal, to byla kdysi paráda. Říkalo se tomu sice sport, ale většinou to bylo z poloviny jakési divadelní představení, na kterém se lidé skutečně pobavili.
Píše se rok 2025 a za chvíli budou Vánoce... Vánoce roku 2020 byly pracovní; budovala jsem svůj domov. V únoru 2021 jsem se do něj nastěhovala a nastalo období nejkrásnější – zařizování. Každá holka určitě potvrdí, že je to prostě radost snášet do hnízda.
Zdeňka jsem si nedokázala nikam zařadit. Nepatřil ani do skupiny rádoby alfa samců, kteří se napřed kasají, jací jsou v posteli mistři světa, ale když dojde na věc, většinou se na nic pořádně nezmůžou.
Před Vánocemi nejde útokům na naši peněženku formou reklamy uniknout. Chrlí to na nás televize, rozhlas, noviny i módní časopisy. V mobilu a v počítači si zprávu kvůli vnucovaným nabídkám nemůžete v klidu přečíst.
Vojenský důstojník, lékař, umělec… Jsou osamělí nebo se ocitli v tíživé životní situaci a hledají někoho, kdo jim pomůže. Najdou. Osamělé ženy, které potřebují mít pocit, že o ně má někdo zájem. To je klasický scénář internetových podvodů. Jsou čím dál víc propracované.
Co bude pod stromečkem a co bude na stole? To jsou pro většinu lidí zásadní otázky spojené s Vánocemi. Dříve byly Vánoce více duchovní? Říká se to, ale není tomu tak.
Víte, že je mi tak trochu líto, když vidím, jak neosobní samoobslužné pokladny v obchodech čím dál víc vytlačují ty klasické? Asi jsem staromilec, ale i tu krátkou chvilku s paní v kase považuji za společenskou záležitost.
Když občas slyším nebo vidím někde napsané slovo KONTAKT, mívám obvykle až trochu hříšné myšlenky, protože mne napadne vedle dalších významů tohoto slova, především kontakt velmi blízký, až intimní. Ale rychle takové myšlenky hodím za hlavu. Holt, život už popošel.
Každý rok by nejraději počátkem prosince zalezli do brlohu jako medvědi. Na rozdíl od nich by však už v lednu vylezli ven. Leden už je dobrý, je po všem. Je po Mikuláši, po Vánocích, po Silvestru. Prosinec je pro ně krizový měsíc.
V listopadu letošního roku jsem se ocitla na konci tunelu a světýlko se stalo světlem. Získala jsem vysněný byt. Tři čtvrtiny roku na mě čekal. Chodila jsem denně kolem domu, ve kterém je onen byt a doufala, že se stane mým domovem.
Myslím tím tu „zakázanou“, tu nevítanou. Je to potvora, která někdy koroduje vztahy. To pevné jako kyselina rozleptá. Spouští laviny, které náš spokojený vztah zadusí. Mění dlouholetou spokojenost. Časem vyprchá jako těkavá kapalina, ale co potom?
První dojem je hodně široký pojem. Mám na mysli první dojem nás mužů při setkání se ženou. Mnohdy je nám vyčítáno, že hledíme-li na ženu, myslíme jen na TO jedno. No, ve dvaceti možná, ale mě je skoro sedmdesát.
Budete se možná divit, ale do té party patří i MIKULÁŠ, JEŽÍŠEK, DĚDA MRÁZ ovšem také islandští TROLLOVÉ a jiní vyvolení, půjdeme-li po nadělovacích tradicích pouze po naší evropské domovině.
Muž má být starší? O kolik let? Nebo je lepší, když jsou partneři staří stejně? Když přijde debata na to, co je ideální věkový rozdíl ve vztahu, shodne se málokdo. A je jedno, jestli o tom mluví třicátníci, šedesátníci či ještě starší.
Popisovat návštěvu hřbitova se může zdát morbidní. No, jak kdy. Moje žena zemřela v roce 2001. Jednoho sychravého dne, jsem jel kolem hřbitova, kde je pochována, a tak jsem pojal myšlenku, že by bylo dobré se zastavit, podumat, zapálit svíčičku.
Stát se migrantkou je snadné. Popadnete kabelku, mobil, obujete si tenisky a zdrhnete. A už se nevrátíte…
Když jsem přibyla do rodiny svého muže, bydleli jsme společně s jeho maminkou v klidné vilové čtvrti pražského Braníka.
Ozvala se nám známá z Moravy. Chce přijet do Prahy, trošku si užít předvánoční shon a něco koupit k Vánocům. Ještě se stačila svěřit, že jí chytly záda, ale že to zvládne. Přechod je prevít, dodala.
