Zachránil mě osel aneb Jak nebylo lehké být ženou

Od toho zájezdu jsem si hodně slibovala. Měla jsem za sebou perný rok. Kromě své archivní práce jsem ještě musela učit cizí jazyk jednoho vysoce postaveného činitele na ministerstvu obrany. V závěru můj šéf konečně usoudil, že bych si mohla odpočinout, a za svůj výkon jsem dostala příspěvek z Fondu kulturních a sociálních potřeb.

Třicátého září mé povinnosti skončily a následující den jsem vyrážela na dovolenou. V cestovní kanceláři tuniského majitele jsem si vybrala týdenní zájezd do jeho vlasti. V Tunisku jsem už několik let předtím byla, a to ve známém středisku Hammametu. Tehdy jsme jely výjimečně dvě, což u mě není zvykem. Raději jezdím sama a to jsem udělala i tentokrát. V katalogu CK mě zlákal pobyt "pro milovníky antických památek".

Z Hammametu jsme sice také jeli do Karthága, ale jen na skok, kdežto teď budu blízko a na všechno budu mít dost času. Doporučená destinace se jmenovala Gammarth/La Marsa a měla se nacházet blízko hlavního města, tedy i kousek od letiště.
Po přistání v Tunisu jsem zjistila, že téměř všichni jedou do Hammametu. Nás zbylo pouze 5. Dvě dvojice, mladá a zralá, a já. Vzápětí se dostavil mně známý pražský majitel cestovní kanceláře a nechal nás nastoupit do mikrobusu. Trochu mě překvapilo, že nám navrhl, že můžeme provést změnu a odjet s ostatními do Hammametu. Proč Hammamet, tam jsem už byla. Jeli jsme.
Čím déle jsme jeli, tím byly silnice rozkopanější, až jsme projížděli výhradně staveništěm. Tady bude jednou turistická zóna, ale zatím je teprve ve výstavbě. Náš hotýlek byl sice už funkční, ale zcela prázdný. Právě odjela výprava Francouzů. Náš mladý pár se tu rozhodl trávit líbánky a bylo jim celkem jedno, kde jsou. Starší pár, Čech a Ukrajinka, se především nijak nedomluvil, takže si moc vybírat nemohli. Krátce po nás dorazila do hotelu delegátka. Informovala nás, že bydlí v Hammametu. Výlety pro nás žádné nemá. Autobus sem do pustiny pro 5 lidí rozhodně nepojede. Můžeme ale jezdit taxíkem nebo místním autobusem.

Hotelový personál byl turisticky vstřícný a záhy jsem už věděla, že autobus, který tudy projíždí, staví před hotelem. Z Hammametu jsem znala, že turistická zóna je mimo vlastní město. Rozhodla jsem se tedy jako první jet do Gammarthu. Jízdní řád ani zastávka neexistovaly. Řekli mi, že musím stát před hotelem a čekat. Stála jsem u silnice a za zády jsem měla zcela vyschlé jezero a kolem silnice se všude válely černé plastové pytle s odpadky.Autobus nikde. Jeden taxík za druhým, všechny s troubením a posuňky řidičů: Kam to bude, dámo? Po hodině a 20 minutách jsem vzdala čekání na autobus a sedla do příštího taxíku. Po vyslovení cíle Gammarth na mě řidič hleděl jako na zjevení. Pak mě odvezl do domorodé vesnice s několika domky, minikoloniálem a minimešitou. Vystoupila jsem a on zůstal rovnou stát. Tušil, že tam moc času nestrávím. Stála jsem na návsi a místní mužští mě hromadně sledovali. Vešla jsem do krámku, koupila si minerálku, 2 jablka a příšerně sladkou lepkavou baklávu. Pak jsem zkratkovitě naznačila řidiči, že to nebylo to mé O.K., a jeli jsme zpět.

Druhý den přijel autobus asi po hodině. Byl plný mužů, ale naštěstí jela i kyprá rozkřičená průvodčí. Přijeli jsme do města, které se jmenovalo stejně jako vesnice Gammarth, ale navíc ještě La Marsa, tedy asi dvojměstí. Rozhodla jsem se, že ten den musím bezpodmínečně do Karthága, jinak už tam nikdy nedojedu. Hledala jsem nádraží. Místo něj tam byla prodejní budka na jízdenky a za ní oplocený dvorek, kde na náspu končila uprostřed města kolej. Překvapivě se jednalo o spoj La Marsa - Karthágo - Tunis. V motorovém vlaku cestovali pouze Tunisané, školní mládež a pracující muži. Vlak stavěl každou minutu u nějaké boudy. Při každém zastavení jsem vylézala z okénka, abych zjistila název stanice. Pak začaly názvy Karthágo. Přetlumočeno do češtiny - Karthágo severní, jižní, horní, dolní, kde vystoupit? Až mi nějaký ochotný pán anglicky poradil. Šla jsem zahrádkami a zoufale hledala objekt u prezidentského paláce, kde jsme tehdy byli. Nakonec jsem nějaký plot našla a v něm i branku, leč byl to východ. Já jsem si spokojeně chodila a prohlížela bez placení, až mě chytil strážný, který mě už zřejmě dlouho sledoval.

Na zpáteční cestě jsem opět čekala na autobus k hotelu. Kolem chodili samí muži, ženy byly pochopitelně doma. Nebyli přímo dotěrní, jen zírali. Oslovil mě až mladík a srozumitelnou angličtinou mi začal radit. Byla jsem mu v tu chvíli vděčná, leč záhy jsem zjistila, že se ho jen tak nezbavím. Stačilo jen vyslovit jméno hotelu, v němž bydlím, a druhý den za mnou přijel. Právě jsme se starším párem hodlali vyrazit taxíkem do Tunisu. Nedal se odbýt a ačkoliv původně chtěl být se mnou sám, jel s námi. Mně bylo 51 a jemu 23, měl prázdniny a čas. A před taxikářem se choval málem jako můj ženich.

Přijeli jsme do hlavního města a zkraje jen chodili a prohlíželi. Cesta s místním průvodcem se vyplatila. Pak si ale ukrajinská Maruška vymyslela, že chce jít do kavárny. Kavárna a ženy? To jsme nějak nedomysleli. Student kapituloval a někam nás dovedl. Kavárna, čajovna, zkrátka občerstvovna na hlavní třídě. Samí muži, žádné stolky a židle, jen nějaký stupínek na sezení, jako pódium. Když žádné ženy, tedy ani žádné dámské toalety. V případě potřeby bylo nutno proklouznout mezi muže a hlídat se navzájem. Z Tunisu jsme se vrátili do La Marsy. Před rozloučením s mladíkem, kterého jsem musela doslova setřást, vyslovili manželé další kuriózní přání: chtějí si koupit víno. Není pravda, že tuniské, mimochodem velmi kvalitní víno je jen na vývoz, především do Francie, jak nám říkali. Je jen obtížné nebo zcela nemožné ho sehnat. Náš místní průvodce nás dovedl do obchodu a něco řekl prodavači. Ten nás vzal na dvůr do nějaké garáže, kde byl samý alkohol. Nutno říct, že jsme svým požadavkem sehnat alkohol v očích našeho Tunisana hodně klesli. Díky tomu bylo i loučení méně dramatické.
Po těchto výletech už nebylo kam jet. V hotelu bylo pusto. Spřátelila jsem se s koťaty, která za mnou chodila do jídelny a konzumovala místo mě zdejší podivně červený salám. Když jsem se šla dírou v plotě vykoupat do moře, kočky mě doprovázely až na opuštěnou pláž. A když jsem plavala v bazénu, válely se u mě na samém okraji. Z nedostatku jiné činnosti jsem chodila krmit do zahrady osla a koně. Brzy za námi k bazénu přišel velmi snědý urostlý třicátník a nabídl nám projíždku na velbloudu. K mému překvapení mluvil báječně německy, což zdůvodnil tím, že jeho bratr žije v Berlíně a on tam nějakou dobu pracoval. S Maruškou jsme si jízdu koupily. Chytrý podnikatel, aby ušetřil, nás posadil obě na jednoho velblouda. Já jsem seděla velmi nepohodlně vpředu, místo v sedle pouze na nějakém tvrdém rámu, měla jsem vykloubené kyčle, otlačenou kostrč, vítr mi unesl čepici a už jsem se nemohla dočkat, až to skončí. Odpoledne se znenadání přihnala písečná bouře. Prozíraví velbloudi si pudově lehli hlavami k sobě do písku, zatímco my Evropané, než se nám podařilo sbalit své svršky, jsme měli písek všude, i v očích a mezi zuby.

"Velbloudář", jinak instruktor jezdeckého oddílu, ve mně asi záhy vycítil kořist. V hovoru jsem mu slíbila, že při své brzké návštěvě Berlína zavolám jeho bratrovi a vyřídím mu pozdrav. To bude překvapení! No, překvapení to bylo, ale pro mě a hned. Pod záminkou předání telefonního čísla mě sportovec dovedl k sobě do své místní noclehárny - polorozpadlé boudy v zahradě. Dneska se směju, ale tenkrát...? Já zmrzlá padesátnice v mokrých plavkách, on velmi mladistvý a hlavně chtivý třicátník, zřejmě zvyklý dobývat turistky. Když se během vteřiny objevil v adamově rouše, blesklo mi hlavou, co teď? Vtom se venku ozval takový divný skřehot. Co to je?, zařvala jsem. Vzrušení XXL okamžitě pominulo. To je osel, řekl. Asi někdo jde. Využila jsem chvilky nepozornosti a vystřelila z boudy. Jen jsem minula 2 Němky, které se tam zatoulaly ze sousedství.
Myslím, že kdyby nám tehdy měřili IQ, osel by oproti mně určitě zabodoval. On byl ostražitý, zatímco já ne. Dobrodružství tohoto typu jsem rozhodně nehledala.

Zbývající večer před odjezdem jsem pro jistotu strávila na balkoně svých sousedů, abych se vyvarovala nežádoucí návštěvy. Padla na to lahev výborného tuniského vína. Ráno nás pak ještě za tmy bez snídaně odvezli taxíkem na letiště. Pětihodinové zpoždění letadla a zažívací potíže byly už jen dozvuky této "mimořádné" dovolené. Dodatečně jsem se dověděla, že bych měla nárok na určité odškodnění za neposkytnutí nabízených služeb. Musela bych však sepsat stížnost s delegátkou rovnou na místě. V mém případě však nebylo s kým. Příští rok už tuniská cestovní kancelář nefungovala.

Ať mi Alláh promine, ale do muslimské země mě už nikdo nedostane. A kdybych snad někdy takovou cestu vyhrála, tak jedu jedině s českým, pořádně udělaným bodyguardem.

Z archivu - náš portál obsahuje cca 2500 čtenářských příspěvků, nejrůznějších příběhů ze života, vzpomínek, ale i cestovatelských tipů, rad či gastronomických receptů. Připomeňme si vybrané příspěvky, které obohatily tento portál. Patří k nim i tento, který jste si právě přečetli.

Zachránil mě osel aneb Jak nebylo lehké být ženou

JSTE TU POPRVÉ?

Aktuální anketa

Více