Rodina
Dnes něco možná pro mladší ročníky, i když tohle krásné počínání bychom si měli dokázat vychutnat i my dříve narození. Anebo, když už ne vychutnat, tak se u tohoto tématu aspoň zasmát a třeba přitom zavzpomínat na mládí.
Irena Mikešová
Jako ještě aktivní učitelka jsem se svých žáků na základní škole, i studentů na gymnáziu, po prázdninách nebo i svátcích či víkendech ptala, jak si je užili. A vždy mne zas a znovu udivovala častá odpověď – byla nuda.
Když jsem začal chodit za Věrou – řečeno jazykem nás pamětníků, když jsem si ji namlouval a věci začínaly nabírat vážnější směr – přišla nevyhnutelná fáze: vstup do rodiny. Člověk najednou nechodí jen za dívkou, ale nastávají první nenápadné otázky od rodičů.
V pátek na svatého Jiří to bude už 55 let, co jsme si řekli své ano a slíbili, že si budeme věrni, a že si budeme oporou v dobách dobrých i zlých. Ten den se na radnici v Hulíně se svatbami roztrhl pytel, byly celkem čtyři.
Tato úvaha tak trochu tematicky navazuje na předchozí vánoční glosu. A je možná až příliš osobní. Ostatně, takový vzpomínkový optimismus osobní bývá. Rád budu proto ve své výpovědi pokračovat.
