Probudím se do šedého, mokrého prosincového rána. Jsem PRASE (né, to není čuník, ale pracující senior) a ten senior ve mně říká: "otoč se a spi dál." Bohužel (důchod kolem 10 000 Kč je o několik řádů nižší než můj předchozí příjem), a tak pracující část mého já zavelí: "vstaň a pracuj!"

Pomalu se vyhrabu z vyhřátého pelíšku a dopravím rozvrzané tělo do koupelny. Opláchnu si oči, přičísnu zbytky vlasů, vyčistím prořídlé zuby a vzpomenu si na ranní kávu. No jasně, dostala jsem k 60nám od rodiny krásné červené espresso. Jupíí, den začíná dobře. Po přesunu o patro níž do kuchyně ale zjistím, že došlo kafe. Že by ten pán s tím blbým německým jménem? No nic, uvařím čaj, posnídám a juknu do diáře, co mně dneska čeká. Jo, já zapomněla, jsem OSVČ - jak se odborně "nadává" živnostníkům - už 22 let, jako účetní docházím do firem účtovat a něco dělám i doma, kde mám svoji útulnou pracovnu - "zašívárnu."

Vyrazím krátce po 9 hodině do jedné ze svých firem, kam se dopravuji normálně buď pěšky nebo na kole, ale dnes použiju MHD. Nebyl to dobrý nápad, ledovka ochromila Česko a také naše trolejbusy. Po půl hodině čekání přijede náhradní autobus. Je plný, vlaju na tyči kousek nad zemí (měřím jen 160 cm ). Zkusím mrknout ven a: "Ježíši, kam to jede?" Zeptám se spolucestujících jakým jedeme číslem a s hrůzou zjistím, že jsem vlezla do jiného autobusu (že by zase ten pán?). Na příští zastávce vystoupím a jdu naštvaně pěšky v prudkém sněžopršení. Dorazím do firmy, pozdravím, sednu ke svému stolu a vyndám..."Bože, kde mám tašku s notebookem?" Nějak se mi podařilo ji zapomenout doma.

Děvčatům v kanceláři oznámím, že si musím vzít práci domů, prohrábnu šanony, nacpu doklady do kabelky a supím k domovu. Cestou si vzpomenu, že musím koupit to kafe. Nechám si ho umlít, provoní celou kabelku (už se vidím s hrníčkem doma) a vyběhnu z obchodu. Najednou slyším: "Paní, nechala jste si na pultě peněženku." Prudce se otočím, uklouznu a praštím sebou o zem. Doklady se rozlítnou do mokra, kolemjdoucí jsou neteční a lhostejní, musím se vyškrabat na nohy sama. Jde to ztuha, ale nic zlomeného, endoprotéza vydržela, jen kostrč je naražená.

Posbírám ušmudlaná lejstra a pajdám domů. Odměním se výbornou kávou, osuším papíry a sednu si k práci na počítači. Rozsvítím si k tomu svíčku (je přece advent ) a v duchu mně maně napadne, jestli jsem ráno neměla poslechnout toho seniora ve mně...