Poslední předvánoční den jsem se vydal domů pražskou tramvají Siemens. Bylo už po poledni. Ve voze bylo živo, lidé mezi sebou mluvili ústy (nepořvávali do mobilů). Cestující byli vánočně uvolnění, až to bylo viditelné. I lidské svěrače se svátečně uvolnily. Jedno plyšové křeslo bylo povážlivě mokré.

Starší cestující se sformovali do komise a nově nastupující Pražany varovali před usednutím, na právě tohle mokré sedadlo. Rádi uposlechli, usedli pak raději na ta suchá. Z déle už sedících se vytvořila diskusní skupina. Tvrdil jsem, že tuhle vlhkost směřující dozadu k opěradlu, musela udělat žena. Muž by udělal flek směrem dopředu. „Sedmdesátiletá“ si ke mně přisedla, ale nesouhlasila s mým tvrzením.

„Korunovaná“ prý na vlastní oči viděla, že to někomu jen vytekla limonáda. Nevěřili jsme jí. "Sedmdesátiletá“ dodala, že ta limonáda byla asi filtrována přes lidské ledviny.        

„Intelektuálka“ nastoupila do tramvaje vybavena papírem a tužkou. Napsala na něj NESEDAT - NACHCÁNO! Položila ho na doličné křeslo. Hned vystoupila u Olšanských hřbitovů. Tak dlouhodobě zabránila neštěstí dalších cestujících.

Nakoupil jsem vánoční maso a zašel do lékárny. Musel jsem až do sousední Libně, v domovském Žižkově prý přivezou maso až v roce 2015. Je prý teprve 70 let po válce! V obou prodejnách se už mluvilo jenom slovensky. Že by v samostatném Slovensku bylo hůře, než za bývalého Československa?

Cesta domů pokračovala dál. Dala se tam nakoupit kapří hlava a vnitřnosti, to vše jenom za sto korun. Vyjde to tak na dvě polévky.

K tramvaji Siemens dobíhal mladý venkovan. Byl zvyklý na maminku, která si na Vánoce, na vesnici, dokázala nakoupit sama. Jeho manželka, nová kolonistka Prahy to neuměla, tak ho zaúkolovala mobilním telefonem. Musel nakoupit deset vajec, v kartonovém obalu. Také nebyl zkušený v nákupech metropole. Zdržel se a dobíhal tramvaj. Měl ruku s vejci nataženou dopředu, tělo a tašku za vejci. Dveře tramvaje se zavíraly, zmáčkly mu v polovině obalu vejce, žloutky a bílky tekly do tramvaje i na chodník. Řidič se rozjel a tak vesničan musel svá vejce upustit. Pěstí se žloutky pak hrozil řidiči.

Po těchto zkušenostech asi zítra nevylezu na ulici, život je mi milejší! Nevylezl jsem, přinesl ale další zkázu. Vařil jsem kapří hlavu, na polévku. Smutně se na mě z hrnce dívala. Popálil jsem si jenom  prst a pořezal druhý, na opačné ruce. Tu celou hlavu jsem pak spláchl do záchodu, jako obvykle. Předpokládal jsem, že popluje směrem dopředu, jak to umívala v pitné vodě. Vařením na ruském plynu, to asi zapomněla, vyplula příčně a v míse se zasekla. Nemohla dopředu ani zpět.

Po telefonických radách jsem do mísy nalil ocet a lák ze zavináčů, a ulehl. Na svátek Štěpána jsem mimoděk spláchl. Ejhle, rozmokvaná lebka (změněná na ve vodě rozpustný octan hlavovatý) se sama vrátila do domovské Vltavy. Tak mi letošní Vánoce nic nezkazilo.

Vychutnávat vánoční svátky se dalo s českým TV programem. Byl americký, s málo staršími českými filmy, tedy už konečně demokratický.