Narodila jsem se jako mladší z dvojčat. Jednovaječná dvojčata. Dvojčata podobná si jako vejce vejci. Dokonce tak podobná, že se rodiče časem neshodli, která z nás přišla na svět první. Táta říkal, že já, mamka, že sestra. Avšak my holky jsme se shodly, že mamka to musí vědět líp, a tak byla a je sestra Ingrid považována za starší.

Ano,  v dětství jsme si byly velmi podobné. Až do té doby, kdy se individualita drala o místo.  

Ale i tak, podoba stále převládala, a kdo nás dobře neznal, ten si nás pletl. A my se  tím bavily.

Ovšem v dětství to bylo smíšené se strachem z prozrazení. Vzpomínám si, že sestra byla upovídaná a paní učitelka ji posadila za trest do první lavice. Ona tam byla tak nešťastná, že jsem jí chtěla nějak pomoct, a tak jsem si s ní dobrovolně a potají vyměnila místo. Spolužáci a spolužačky to ovšem poznali a celá třída se spiklenecky bavila nad „neznalostí“ změny v zasedacím pořádku ze strany naší paní učitelky.

Pamatuji se, že jednou na táboře mě pořád popichoval a pošťuchoval jeden kluk z vedlejšího oddílu, až jsem to jednou nevydržela a v nečekaném okamžiku jsem mu vlepila facku. A utekla. Ovšem za chvíli přiběhl s posilou, s dalšími třemi kluky a všichni si to k nám mířili. Rozvzteklení křičeli jeden přes druhého, která z vás mu dala facku. Obrátila jsem se na sestru a povídám, ukazujíc na ni, ona. Já ne, co lžeš, křičela sestra. Kluci napřed koukali z jedné na druhou a pak jsme se všichni dali do smíchu. A bylo po vzteku.

Když už jsme byly starší, v naší ulici otevřel krám zelinář, který se zhlédl v sestře. Sestra stále chodila nakupovat ovoce a zeleninu, povídali si spolu, ale oba byli příliš nesmělí a dál ne a ne se hnout. Tak jsem se jednou sebrala, šla do krámu, pozdravila a stejně tak jsem si popovídala. Jenže, jak už to někdy bývá, když člověku na někom záleží, strach mu sváže jazyk. U mě byla atmosféra uvolněnější a z jeho strany padl návrh na rande. Když jsem přikývla, obličej se mu rozzářil a šel mě vyprovodit ke dveřím. Jaké však bylo mé zděšení, když mě chtěl políbit. V blesku jsem vystřelila na ulici.

Já bych vás poznal. Já bych si vás nikdy nespletl, řekl nám, když jsme se seznámili.

A s kým sis dal rande, zeptala jsem se a smích nás prozradil. Cože…? Počkej…

Jednou zase sestra potkala kluka ze školy a ten ji pozval na skleničku a během večera jí vyznal lásku. Problém byl jen v tom, že měl na mysli mě a ne sestru.   

Dnes spíš, než abychom se vyměňovaly, se doplňujeme.

Loňského roku sestra absolvovala víkendový kurz angličtiny. A lektor ani nepoznal, že druhý den jsem seděla v lavici já. Jediný problém pro mě byl vejít do třídy a tvářit se, jak už se všichni známe.   

Když se nám každé mělo narodit první dítě, všichni říkali: „To si budou podobné.“

Avšak příroda tomu tak nechtěla a odchýlila se. Asi si řekla, že té legrace už bylo dost.