V Českém Švýcarsku je na co se dívat! Romantická krajina území Labských pískovců byla vyhlášena chráněnou krajinnou oblastí v roce 1972 a v roce 2000 byl pak vyhlášen národní park České Švýcarsko. Je zde množství krásných lesů, protkaných pískovcovými skalami. Největší skalní brána ve střední Evropě se nazývá Pravčická brána.

Občas jsme jen okrajově projeli územím, a tak jsme si řekli, že se na týden utrhneme od zahrady a jiných povinností a vypravíme se na májovou oddychovku. Ubytovali jsme se v Doubici, na pomezí Lužických hor a Českého Švýcarska. Takový pomyslný střed - všude došlapat jen ( !) 10 - 20 km po turistických stezkách, nebo prolézat mezi pískovcovými útvary, které jsou obklopeny krásnými lesy.

První den jsme obhlédli malebnou Doubici, kde se nachází krásné roubenky, dostatek příjemných hotelů a penzionů. Druhý den jsme vyrazili na Tokáň, kde na vrcholku jsou bývalé lovecké sruby knížat Kinských. Dnes jsou z nich restaurace s možností ubytování. Odtud jsme se vydali do Jetřichovic a čekali jsme už poněkud umdleni na autobus, který by nás odvezl. Ale, ouha, turistický autobus jezdí v odpoledních hodinách pouze o víkendu, tak jsme sebrali síly a škrabali jsme se opět do kopce na zpáteční cestu. Nebudu to rozvádět, bylo z toho něco kolem 20 km, mě chytaly křeče i do palců u nohou a jaksi krása zeleně mě už tak neuchvacovala, jen jsem hlídala šipky, značky - jak daleko ještě?

Další den jsme si dali mírnější výšlapy ve spojení s naším autem - Tolštejn, Jedlovou pod Jiřetínem s křížovou cestou, hledali jsme Vlčí horu - nenašli.

Následující den jsme se vypravili do Kyjovského údolí, kolem říčky Křinice, až do obce Kyjov, znaveni jsme si dali vínko, obsluhující byli šťastni, že vidí Čechy, ten den prý měli pouze německé hosty.

A na závěr jsme ještě zabrousili do Rumburka, prohlédli Loretu, stavěli se v Krásné Lípě v jedné útulné pekárně, kde měli úžasné domácí zákusky, nakoupili domů černé pivo z místního pivovaru.

Mnoho jsme toho nestihli, chce to minimálně ještě jeden týden, přesto jsme prošli několika cestami předků. Cesty jsou něčím, co nás spojuje, co nás vede k cíli. Cesty se klikatí stejně jako život, za každou zatáčkou nás čeká něco nového. Poznala jsem lépe další kus krásné krajiny, úžasný kout naší země. Kout, ve kterém je mnoho historických i kulturních zajímavostí, které tvořili lidé po staletí.

Rozhlédni se, člověče!