Až den se nakloní,
otočím další stránku,
oblaka nad hlavou
odplují jako hřích,
smutek tě uchopí
jak půlnoc beze spánku,
s barevnou představou
na plátnech bělostných.

A až se osmělíš,
pocítíš moje chvění,
jak signál na trati
a tichý vnitřní hlas,
vzdechy tě povedou
bez špetky uzardění
do tajů závrati,
kde láska nezná čas.

A až mě pochopíš,
pohnu se jako skála,
jak touha bez hranic
a prudké objetí,
když navždy na rukou
se pouta rozvázala
a míří konci vstříc
bez stopy dojetí.