Konečně zase v Praze aneb Úděl prarodičů (2. část)

Pokračování 1. části

Ano, tak to v klidu zvládnu. Udělala jsem si barevný harmonogram na tvrdý papír. Napsala jsem si jména dětí i s datumy narození a s přesnými časy akcí, abych nemusela moc přemýšlet. S velikým vykřičníkem jsem si poznamenala, že zejména nesmím někde zapomenout klíče od bytů a auta. To by byl průšvih. Pro jistotu jsem si klíče zavěsila na šňůrku na krk. Mám v plánu, že děti i se zavazadly budu rozvážet autem. To bude pohodička. Mezi školou, školkou, gymnastickou halou a nafukovací tenisovou halou je vzdálenost asi tak v rozmezí 300 - 1500 metrů, auto se bude hodit.

Ale ouvej! Hned na začátku nemohu najít parkovací místo a již je skoro 12.30! Naštěstí jeden staříček vyjíždí. Skoro bych ho zulíbala radostí! Zaparkuji na jeho místě, ale již si netroufnu s autem vyjet. Budu chodit raději pěšky. Koukám, že je v domě výtah zablokovaný. Vyběhnu do čtvrtého patra, zatím ještě jako veverka, pro dva batůžky a tenisovou raketu ve futrálu. Nejsou to batůžky, jsou to bohužel batohy. Přes rameno mám přehozenou i moji kabelu. Seběhnu po schodech a pádím do školky ověšená jako vánoční stromeček. Prvních 300 metrů mám za sebou. Začíná poprchávat.

Ve školce si obuji červené návleky na boty a vyběhnu do 2. patra. Pozdravím paní učitelky. Obleču Sáru a seběhneme po schodech dolů. Sundám červené návleky, házím je do bedny na špinavé návleky a klušeme na gymnastiku. Dalších 500 metrů.

Ve vstupní hale před tělocvičnou vyndavám z bedny čisté modré návleky a vcházíme do tělocvičny. Po cestě ještě stačím Sárinu vyfotit, jak sedí na trávě v jablíčkách. Kupuji dvě neperlivé vody, 2l = 2kg a strouhanku na plánované řízky k večeři. Předám Sáru trenérovi i s jedním batohem a neperlivou vodou. Skopávám modré návleky a přepočítávám zavazadla. 1. moje kabela, 2. Danův batůžek, vlastně batoh, 3. tenisová raketa ve futrálu, 4. neskládací deštník. Přesně na čas, ve 13.45, dobíhám do družiny. Dalších 300 metrů.

Navlékám si v hale družiny čisté zelené návleky. Před očima mám nepatrné barevné mžitky. Loudavým krokem se ke mně blíží Dan. Ahoj babi! Co tady děláš? Tos nemusela tak pospíchat! Kontroluji penál, žákajdu a bundu. Myslím, že je jeho. Přibývá mi páté zavazadlo - školní taška těžká jako hrom a šesté zavazadlo - pytlík se cvičebním úborem. Zapisuji si za uši - máš šest zavazadel a jedno dítě. Prcháme z družiny směr tenisová hala. Já v zelených návlecích na botách. Dan se řehtá a dokluše je milostivě vrátit zpět do beden. Prší. Dan má naštěstí svoji bundu s kapucí, já mám deštník, ale nemám ho čím držet nad hlavou. Nevadí. Občas ho použiji alespoň jako hůl. Jsem otužilá a ke kadeřníkovi se teprve objednám. Ve svižném tempu šviháme k tenisové hale: 300 metrů, uf!

Jsme mokří jako hastrmani a já tuším, že můj obličej má zelenkavý nádech. Z bedny vyndám tentokrát hnědé návleky. Jsme v šatně. Do skříňky č. 14 zamykám školní tašku, jeden batoh, pytlík z tělocviku a dávám tam i neskládací deštník, jenž mi je k ničemu. A navíc mi strašně překáží. Dan vchází do nafukovací tenisové haly točícími se dveřmi a několikrát se v nich zatočí. To není kolotoč! napomínám ho. Usedám na chviličku na mokrou židli před vchodem u sportovní haly. Točí se mi hlava. Chci si trochu dáchnout před dalším sprintem. V ruce mám harmonogram. Raduji se, že je na tvrdém papíru, jinak by se mi v dešti dešti dávno rozmočil.

Kde se vzal, tu se vzal, přilítne ke mně jaksi nevrlý vrátný z haly. Ukazuje mi rozčileně na mé nohy. Vidím v mlze hnědé návleky. Vzápětí zírám na klečícího vrátného. Strhává mi k mému údivu hnědé návleky z bot a odnáší je. Kroutí při tom hlavou. Prý by mu chyběly, má je spočítané.

Připomene mi, že si musím spočítat zavazadla. Jsem zmatená, mám v tomto okamžiku totiž jen svoji kabelu a v ruce harmonogram. Šilhám hlady. Z kabely tedy vyndavám rozmačkanou Danovu svačinu a nesměle si uždibuji. Pití pro sebe jsem zapomněla. Hlavně, že jsem nezapomněla harmonogram! Vyndavám natěšeně foťák. Konečně si párkrát v klidu zacvakám! Cítím se lehounká jako pírko a baletním krokem dobaletím do haly na gymnastiku. Dalších 300 metrů.

Zakopávám o prážek u dveří a přistávám hlavou u beden s čistými návleky. Obouvám si modré návleky. Modrá je moje oblíbená barva. Vyzvedávám Sáru, která mne vítá skokem kolem krku. Rup! To byly moje záda. Přibývá mi další zavazadlo. Zatím jen dvě. Stahuji z bot modré návleky, nějak se mi těžce ohýbá. Pádíme zpět do kopce k tenisové hale. 300 metrů. Zpocený Dan nás již vyhlíží. Já jsem také dosti zavlhlá, až dá se říci mokrá. Stále poprchává . Navlékám hnědé návleky, svlékám zpoceného Dana, otírám si kapky potu z čela a obličeje. Nějak nemám kondičku.Co to??! Domnívala jsem se, že jsem trénovaná! Jsme v šatně. Ze skříňky č.14 vyndavám zavazadla. Kontroluji celkový počet. Šest. Dvě předávám dětem. Hurá! Mám nyní jen čtyři zavazadla plus dvě děti.

Vycházíme ven ze šatny. Sakra, zase mi ty „podělaný" hnědý návleky zůstaly přilepený na botách. A ke všemu opět za námi běží ten vyšilující vrátný. To je ale puntíčkář! Myslím, že mne podezírá z kleptománie. Provinile se usmívám. Už se neohnu. Návleky vrátnému podávají vnoučata. Udržela jsem balanc, vnoučata se snažily sundat oba návleky současně. Naštěstí jsem se přidržela zábradlí. Děkuji. Nashledanou.

Možná, že přijdu zase za týden, tedy pokud tento maraton přežiju. To je zatím ve hvězdách. Nebojte se, prozrazuji dopředu, vydržela jsem. :))

Pokračování příště