Čechy krásné, Čechy mé...

To sice má slova nejsou, ale v mé duši hluboko zapuštěna jsou. Já v této zemi se narodil, mládí prožil, žiji v ní i dál. Snad až fádně to zní, ale českou kotlinu miluji, ač rád do světa se pustím.

Do světa za exotikou rád se jedu podívat, rád poznávám cizí kraj a mrav jeho lidu, přesto znovu se těším, až okolo mne slyšet je ta krásná naše řeč, co tak mile uchu lahodí. Každý národ má cosi v sobě, co dává sílu lidem, když pospolu jsou. Však také krajané v daleké cizině pospolu drží právě přes původní vlast svou, ač mnohdy je dělí majetek, vzdálenost.

Jazyk mnohdy i několik generací udržuje, to hlavně přes hudbu staré vlasti. Písnička je jako nitka, která, ač tenká, pevně drží české lidi pohromadě. Tak važme si toho, že v té zemi můžeme žít, snít a milovat se. My tu doma jsme, my nemusíme nikam daleko za slovem české písně. České, či moravské, my jeden národ jsme, v jedné zemi žijeme.

V které jiné zemi můžeš najít tak nádherná údolí, v nichž zurčí potůčky pod korunami stromů. Kde jinde nádherné tůňky jsou, kde nespočet romantických hradů a zámků je?

Tady krásná starobylá města máme, která nám svět závidí, tady překrásná skalní města jsou, rybníky, plné ryb. Ne, nemáme tu palmy a moře, za těmi právě jezdíme do krajů exotických.

My však Čechy máme, a to víc než moře je, to domov náš.