Vždy za soumraku čeká
a za úsvitu mizí,
zas košilku mi svléká
jak křehkou kůru břízy,
už brousí ostré břity
a pevná pouta kuje,
když ostýchavé city
z mé slupky vylupuje.

Pak žár se s deštěm střídá
a není kam se schovat,
jen stesk mi napovídá,
že nejde nemilovat,
stín z duše nevymizí,
když tělu šanci dávám,
na hladkém těle břízy
své jizvy zanechávám.