Jak uvěřit,
jak pochopit,
že den zná smích
a noc chce klid,
že jitra na mě
kývají
a noci světla
skrývají?

Že cesta je
i soutěska,
teď krásná je,
pak nehezká,
že sotva vzejde
denní svit,
hned čas je snění
opustit?

Jak přežít, že
ten jediný
má klady i
své slabiny,
že pláč ho stěží
donutí
a hněv mu není
po chuti?

Dnes leccos vím
a rozumím,
jen někdy říct
to neumím,
a tak jdu stále
soutěskou,
jdu s dramatem i
s groteskou.