Skláníš se nade mnou
jak duha nad hladinou,
jak slunce dychtivé
a sněhobílý mrak,
s bolestí důvěrnou,
s city, jež nepominou,
v představě mámivé,
jak zamlžený zrak.

Bereš mě do dlaní
a tělo zvoní slastí,
vylétá do nebe,
vzpíná se v zajetí,
ztrácím se v setkání
siluet nad propastí,
s tebou a bez tebe,
kam popel doletí.