Někdy v létě, když je dusno, k večeru přijde bouřka.

A já miluji ten pohled z okna při bouřce, dívám se na takový silný strom, co se začne ve větru strašně kymácet ze strany na stranu, větve se sklánějí dolů, pak se zase nahýbají pod silným náporem ze strany na stranu. Vypadá to, jako by se ten strom bránil velké síle, jako by čelil strašnému tlaku.

Pak se obvykle setmí, jsou vidět blesky a hned je slyšet strašná rána. Vždycky se leknu, že někde blízko uhodilo. A pak je slyšet jen prudký déšť a nic už není vidět. Ten pohled z okna je hrozivý, ale nikdy to netrvá dlouho.

Když ustane bouře a vzápětí nato déšť, vyjdu ven, abych se nadýchala čistého vzduchu a vdechla ten klid po bouři. Někdy si připadám jako ten strom, co zatím všechny bouřky přežil…

P.S. Po přečtení krásné básně paní Vlaďky Novákové jsem se rozhodla napsat i já o bouři, a to báseň v próze.Tímto děkuji paní Vlaďce.