Ráda bych hned na úvod zdůraznila, že patřím k lidem, kteří "jedí, aby žili", ne naopak. To platí i dnes. Velké hypermarkety jsou pro mě zbytečné, protože 95 procent jejich sortimentu nepotřebuji. Takže je ani nijak speciálně neposuzuji, víceméně je míjím.
Ve vzpomínkách na mé dětství, které se odehrávalo v 50. letech, figurují na jednom z předních míst domluvy naší babičky, abych jedla, jinak umřu. Jídlo mi skutečně moc neříkalo, proto ani nedokážu dost dobře posoudit obecnou kvalitu potravin. Naše maminka vařila klasicky a z mála, neboť na víc nám nezbývaly finance. 

Pokud se tedy pokusím připomenout situaci s potravinami a obecně zásobováním, začnu se svými zkušenostmi zhruba před polovinou 60. let, kdy jsme se přistěhovaly s matkou a sestrou do Týna nad Vltavou. Jak už jsem se zmínila, jídlo pro mě nepředstavovalo žádnou lahůdku, nebyla jsem však vybíravá, zkrátka "nejedlá". Dokonce jsem jednou prohlásila, že je škoda, že se musí jíst, protože to je pro mě zbytečné vyhazování peněz. Tím chci pouze naznačit. že jsme nevyhledávaly žádné speciality, které by nebyly běžně k dostání, zatímco to ostatní ano. Vynechávám pomeranče a banány, datle a fíky a další, zůstávám u základních potravin.

V řeznictví, když dovezli maso, stála hrozná fronta a mnohdy se na nás nedostalo. Pro naši venkovskou fenku bylo štěstí, když jsme koupily slezinu, horší na zpracování bylo vemeno nebo dršťky. Toto "maso" dostávala jen s rohlíky nadrobenými do mléka. My jsme někdy šly z nouze do koňského nuceného výseku, kde býval občas salám nebo kousek masa. Později jsem už z lásky ke koním odmítala koninu jíst.

V Týně byla jedna sídlištní samoobsluha. Ta měla otevřeno v sobotu do 11 hodin. Již v pátek odpoledne však nebylo k dostání žádné pečivo, ani chleba, natož rohlíky. Uzeniny vozili až v úterý dopoledne, a to ještě i v 80. letech. Jinak se v týdnu někdy dostala zmrazená kuřata. Nezapomenu, jak ho maminka jednou doma rozmrazila a ono ukrutně zapáchalo. Když ho donesla reklamovat, řekli jí, kdovíjak dlouho a kde ho skladovala doma. Stav, který líčím, byl stejný až do konce 80. let. Když jsme přijely se sestrou již z Prahy na víkend, musely jsme si vozit základní potraviny s sebou. Jednou ze začátku, když hrozilo, že opravdu zůstaneme bez jídla, uvařila sestra těstoviny a do nich jsme si zamíchaly paštiku Májku. Byla to pro nás v tu chvíli skoro lahůdka.
Brambory se prodávaly často načernalé a občas namrzlé a takové byly k jídlu i ve školních nebo závodních jídelnách, dokud se neobjevily nové.
Rybí filé se sehnalo ojediněle, a to i v Praze, kde bylo snad běžné pouze ve Frionoru ve Vodičkově ulici. Když sháněla sestra laciné hejky pro kocoura, oběhla několik obchodů, někdy marně.

Souhlasím, že v jižních Čechách byl dobrý jogurt ve skle, mléko plno- i polotučné a máslo, u kterého jsem měla raději levnější "dvojku". To však nebylo vždy k dostání.  Když se rozneslo, že se bude něco zdražovat, lidé to okamžitě vykoupili.

Byly jsme vychovány ve městě a ani zde, v jižních Čechách, kde jsme žily v napůl hospodářském stavení, jsme si neuměly dobře  poradit s chovem domácího zvířectva a pěstováním zeleniny. Vždyť mamince bylo v té době už přes 50 let. Krátkou dobu jsme chovaly králíky, ale bylo nám líto je zabíjet nebo nám i celý chov vyhynul, brambory na záhumenku nám zlikvidovaly mandelinky. V žádném případě jsme nebyly samozásobitelky. Peněz jsme měly tak málo, že se mě jednou třídní profesor přede všemi dost netaktně zeptal, z čeho jsme vlastně živy.

Co jsem chtěla svou úvahou říct? Rozhodně ne stěžovat. Pouze připomenout vlastní zkušenost. Už předem odmítám pouštět se do polemik, zda jsme se měli lépe než nyní. Někteří měli to štěstí, že mohli konzumovat potraviny z vlastních zdrojů. Moje sestra učila na venkově, takže měla možnost poznat, jak tam lidé z družstva žijí. Jiní třeba žili ve městech s lepším zásobováním, případně měli i víc peněz. Mám-li vzpomínat na levné potraviny, musím vzpomenout i na nízké platy. Ten můj, absolventky vysoké školy, která učila cizí jazyk na úrovni až ke státní zkoušce, činil v 70. letech 1350 Kč. Bydlela jsem v bytě IV. kategorie bez topení a vody, naše škola s odpoledními kurzy neměla jídelnu, takže ani zvýhodněné obědy. Stravovala jsem se všelijak. Ale to už do tohoto článku nepatří.

Ano, zdá se to možná jako extrém. Ale nebyl to okraj civilizace, byla to naše ČSSR.