Říkáme, co jsme nechtěli,
kam se ty chvíle poděly,
voláme: Dost už, osude,
co bylo, zítra nebude?

Říkáme dnes už cokoli,
tvrdíme, že to nebolí,
hledíme v němém úžasu,
všeho je totiž do času.

Říkáme plno moudrostí,
slova nám ticho přemostí,
žijeme v zvláštní rovině,
pyšně a pak zas nevinně.

Říkáme, co nás nebaví,
řeč plyne, kdo ji zastaví,
říkáme ústy mnoho vět,
a srdce studí jako led.