Čas na mě nekřičí,
nebortí, neničí,
píše jen další stránku,
a šňůra zmlklých dní
jak příběh poslední
poutá mě v polospánku.

Na řasách taje sníh
a neodbytný hřích
vábí jak zralé ženství,
noc touhy ukrývá
a rána šedivá
perou se o prvenství.

Snad jednou, kdo to ví,
mi láska napoví,
že není černobílá,
to srdce ozvěna
do noci oděná
se v louži rozpustila.

A zádumčivý čas,
aby mě nepropás´,
jen mlčky prstem kývá,
a náhle v ústraní
po dlouhém čekání
se trochu rozednívá.