Sněhové vzpomínky

Zaslechla jsem zprávu, že v některém z minulých roků v Praze asi 100 sypačů řízených počítači vyjelo v jeden den, kdy tam byla kalamita - napadlo několik cm sněhu. Nedá mi to, abych si v letošní zimě, která je dost mrazivá nepřipomenula dobu, jak se dříve odstraňoval sníh v mé rodné vesnici na Drahanské vrchovině, a to obyčejným dřevěným pluhem.

V mém dětství jsme vždy před nadcházející zimou dávali mezi okna našité pytlíky vyplněné drobným senem a ještě je obalovali úhledným papírem, aby tak moc zima nešla do obytných místností škvírami v oknech. K nepoužívaným vratům nebo ke dveřím od chlévů se dávala sláma, aby byla i více chráněná zvířata před velikými mrazy. I já letos dávám ve velikých mrazech k venkovním dveřím deky a přece jen víc všechno utěsňuji.

V roce 1952-53 byla dlouhá tuhá zima s velkou sněhovou nadílkou. V té době v mé rodné vesnici neměl nikdo ani osobní auto, autobus jezdil do města jen velmi zřídka. Pod lípou na malém náměstíčku byl velký dřevěný pluh - byl to pro mne v mém věku asi 5 let obrovský kolos z tvrdého dubového dřeva. V té době bylo ve vesnici jen něco málo přes 30 tažných koní, ti nejzdatnější pomáhali i přes zimu udržovat pomocí tohoto kolosu sjízdnost silnice.

Moji rodiče měli koně dva - hřebce Šemíka a klisnu Adu, takže nepatřili k těm nejsilnějším, ale přesto občas vyšla povinnost, aby tatínek také někdy silnici protáhl. Vzal mne s sebou jedno odpoledne, abych mu něco přidržela, kdyby se pluh musel na jedné nebo druhé straně rozevírat. Přes vesnici jsme jeli se staženým pluhem. Cesty byly užší a já si sedla vzadu na široké břevno pluhu. Za vesnicí se pluh z obou stran rozevřel, protože silnice byla širší a koně museli už vynakládat více síly. Tatínek mne pobídl, abych se šla ohřát domů, že to zvládne už sám - ale zítra za tmy že mne vzbudí a projedeme to spolu - byla jsem nejstarší dítě.

Brzy ráno za úplné tmy jsem na sebe dala co nejvíce oblečení a už stála ve dveřích maštale, které na mne dýchlo teplem koní. Nabalený tatínek měl na sobě kabát, podšitý králičími kůžkami, koně přehodil houněmi a a z obou stran zavěsil rolničky. Já jsem měla menší podložku z kozí kůže, která se vešla vpředu na špičku pluhu, kam jsem se dobře vešla stočená do klubíčka. Pluh byl přimrzlý, povel "Vijóó" se musel opakovat dvakrát. Kolos se rozjel a tatínek - v rukách otěže - šel rozvážným krokem vedle roztaženého pluhu. Všechno kolem nás bylo panensky bílé, místo rybníčku bílá pláň. Koně našlapovali tiše, sníh občas zavrzal pod těžkými botami - filcáky tatínka. Padaly drobné sněhové vločky a občas mi nějaká spadla až do oka. Krajina kolem byla úplně jiná v bílém světle měsíce, a když jsme přijeli do lesa, už jsem se začínala i bát.

"Prrr," tatínek zastavil a povídá: "Mosiš slizt z ploho, zmrzla bes... Mosiš jit pěške jako já, ale za plohem..." řekl mi horáckým nářečím.

Poslušně jsem slezla a skutečně cítila celé tělo ztuhlé. Tatínek dal každému z koní skývu chleba, kterou vytáhl z kapsy, a po chvíli povel: "Vijóó, zaber Šemiko a Ado..." Občas jsme stáhli jednu stranu, druhou, ale pak už zase roztáhli těžká břevna. Teď přišlo místo, kde byly hromádky škváry, aby si někteří řidiči sami - kdyby nemohli projet a klouzalo jim to - mohli posypat cestu.

Uslyšela jsem zavolání: "Kdebe to koně do kopečka nehotáhle a ploh začal cófat, hotiké pryč a skoč doprava." Nestalo se tak, koně to vytáhli, ale oči byly stále na stopkách - aby koně někde nesjeli do patníku u cesty. A já se už víc začínala bát sama vzadu a vyděšeně se v duchu modlila - Andělíčku, můj strážníčku... Už jsem nemohla, cítila jsem, že už se potřebuji položit na sníh a zavřít oči...

Tatínek se naštěstí otočil a uviděl mne, jak sotva jdu. Zastavil koně, vzal mě do náruče a znovu položil na malou podložku u špičky pluhu a zabalil do kozí kůže.

Už jsem viděla vršky dřevěných zábran proti sněhu, pak po obou stranách vršky vzrostlých stromů třešní a to už jsem viděla, že se blížíme k vesnici. A stromy obalené krásnou jinovatkou a sněhem jakoby mi šeptaly - zavři oči, teď už můžeš.

Doma mne tatínek ani nesvlékl, jen zul boty, položil do peřin, abych rozmrzla, a jen tiše řekl: "Vodpočni si a ať se tě něco pěknyho zdá, autobus ož bode muct projet..."

Věděla jsem, že Šemik a Ada dostanou za tu dřinu oves, seno a vodu, a už jsem nevěděla o světě...

A ještě na závěr ode mne malé přáníčko: Ať se každý den v tomto roce 2017 stane jiskrou, která vzplane a zažehne lepší budoucnost, ve které bude všeho dost. Hlavně těch překrásných dní k naprosté spokojenosti všech a co nejméně problémů.

Sněhové vzpomínky

JSTE TU POPRVÉ?

Aktuální anketa

Více