Hana Lancová zpovídá paní Alenku Panákovou

Koncem roku 2016 jsem se v jednom ze svých článků zmínila o organizaci "Společenství vdov a vdovců" se sídlem ve Zlíně. Z ohlasů jsem pochopila, že téma ovdovění a vdovství patří k těm, která čtenáře oslovují. Obrátila jsem se tedy na paní Mgr. Alenku Panákovou, předsedkyni spolku, s prosbou o rozhovor.

Mohla byste našim čtenářům přiblížit okolnosti vzniku Společenství?
Když jsem po posledním rozloučení s manželem zůstala na hřbitově úplně sama, plná bolesti a beznaděje, marně jsem hledala nějakou pomocnou podpírající ruku. Jako křesťanka vím, že lidé mají právě pozůstalým pomáhat a chránit je. Cítila jsem, že tady není něco v pořádku. A tím vlastně všechno začalo. Po delší odborné přípravě jsem začala vizi naplňovat.

Kolik členů má Vaše organizace a jaké je jejich složení?
První setkání menší skupinky ovdovělých žen se uskutečnilo v roce 2012 na zlínské faře. Další proběhlo za měsíc na Hostýně a po půl roce se sjelo na Velehrad už téměř 300 žen z 51 míst Moravy. Před dvěma lety jsme se úředně zaregistrovali jako spolek s názvem „Společenství vdov a vdovců, z.s.“ Těch oficiálně přihlášených je k dnešnímu dni 108, z toho 10 mužů. Jsou mezi námi i 3 čestní členové, kteří žijí v manželství, ale pomáhají nám s přípravou některých akcí. Průměrný věk je vyšší, něco kolem 65 let. V rozmezí od 46 do 86. Je ale pravdou, že nám i přes ta léta nic nebrání prožívat naplno radost, bavit se různými soutěžemi, zpěvem, humornými příběhy apod.

Jaká je náplň činnosti společenství?
Tuto otázku si dovolím malinko posunout a říci nejdříve pár slov k tomu, co je cílem našeho společenství. Lidé po ovdovění docela zoufale hledají vlídné slovo a pochopení. I sebemenší projev lásky je pozvedá z jejich zármutku. Připravujeme taková setkání, kde mohou účastníci, žijící mnohdy velmi osaměle, bytostně prožít blízkost druhého člověka. Kde se mohou vzájemně sdílet, naslouchat svědectví, darovat a přijmout pohlazení, objetí, milý úsměv. Vyjít ze sebe a darovat druhému „kousek sebe“ se bohužel z dnešního světa vytrácí. O to víc prožíváme vděčnost za každou společnou chvíli. Jedná se např. o různá setkání, zájezdy, společné dovolené, duchovní obnovy, návštěvy koncertů, divadla, společné oslavy jubilejních narozenin. Vítané jsou i poutě nebo poutavé přednášky s fotoprezentací, trénování paměti, pěší výlety…Všechny akce za posledních 5 let máme zachyceny na našem webu www.vdovyavdovci.cz.

Období, kdy nám zemře partner, patří k nejsložitějším v životě. Jak se s touto skutečností co nejlépe vyrovnat?
Jsem vdovou 15 let a naivně jsem se domnívala, že určitě brzy najdu nějakou spolehlivou příručku či návod, jak se rychle vyrovnat se ztrátou manžela, jak vyjít z velmi bolestivého období a začít co nejrychleji „normálně“ žít. Každý z nás je jedinečná lidská bytost, se svým citovým životem, myšlením a vnitřním nastavením. Nemůže být proto jednotná všeobecná rada, jak žít vdovství. Je to cesta každého z nás.

Přesto si dovolím naznačit 5 fází, které lidé prožívají. Nejsou časově nijak vymezena, často se prolínají.

Období citových bouří – popírání, vzteku, výčitek, zoufalství, pláče, smlouvání, deprese, beznaděje…Musí se tím projít. Člověk má právo i povinnost truchlit.
Pak by mělo přijít pasivní přijetí reality – jsem vdova, vdovec se vším, co tento stav přináší.
Velmi často se bolest srdce promítne do fyzické i duševní roviny člověka. Ve statistice zátěže je smrt partnera na prvním místě. Proto by měla nastoupit intenzívní péče zlepšující tělesný i duševní stav člověka.
Hledat, jak dál v životě smysluplně žít. Kde můžu být ještě užitečný, komu prospěšný, tzn. vyjít ze sebe.
Najít odvahu k hluboké důvěře, že můžu být zase šťastný.

Co zajímavého připravujete pro své členy v letošním roce?

V únoru to byla skvělá přednáška „Krásy Utahu a mormoni.“ Jako obvykle se jí zúčastnili lidé různých stavů a věku.
Začátkem dubna jsme prožili vítanou celodenní duchovní přípravu na Velikonoce.
Na 12. – 13. května máme připravený poutní zájezd po místech s památkami UNESCA – Zelená hora, Český Krumlov a rakouský Linec.
Jubilejní 10. velké setkání se připravuje na 27. května ve Štípě u Zlína za účasti významných hostů a bohatého programu.
V polovině června prožijeme relaxační týden na Sv. Hostýně s výjezdy a pěším putováním po okolí (Teplice, Radhošť, Rožnov, Rajnochovice).
O prázdninách to bývají většinou menší setkání těch, kteří si za tu dobu vytvořili přátelský vztah.
Poslední týden v září jede skupina 25 lidí do slovenských lázní Nimnica. Po loňské návštěvě se všichni moc těšíme.
25. října chystáme přednášku „Jak nejlépe udržet svěží mysl a paměť do pozdního věku.“
Koncem listopadu se sejdeme na Velehradě a duchovně připravíme na Vánoce.
Rok zakončíme 12. prosince již tradičním adventním setkáním na Regině.
Na mnohé akce zveme samozřejmě všechny zájemce, nejenom členy spolku.

Existují v České republice další organizace s podobným zaměřením? Jste s nimi v kontaktu?
Bohužel, jsme jedinou organizací v republice, která se pozůstalým partnerům věnuje. Přitom nám často volají lidé i z jiných krajů a zajímají se o naši činnost. Pro větší vzdálenost nemohou přijet. V září se proto chystáme oslovit rodinná centra i z jiných koutů naší země. Chceme věřit, že tato potřebná a vítaná aktivita nezůstane jen na Moravě.

Jste velmi vitální dáma. Mohla byste nám ještě něco prozradit o sobě?
Nepatřím k lidem, kteří se chtějí zviditelnit. Tak jen pár slov. Svých 73 let nevnímám. Mám ráda lidi, život. Téměř 40 let jsem učila na ZŠ a stále ještě doma učím AJ a NJ. Žiji v rodinném domě s provdanou vnučkou a jejím 4 měsíčním Samuelem. Jediná dcera nám zemřela. Touhu po poznání naplňuji četbou, neznám televizi, ale jsem stále obklopena skvělými moudrými přáteli. Vnímám, že post předsedy spolku je mým životním posláním. Ve styku s lidmi zapomínám na sebe, své starosti a bolístky. Co dám, to se mi vrací, to je zákon života. A co je důležité – jsem „dítě naděje.“
Tady si dovolím jedno malé přirovnání:
„Dva muži skrz vězeňské mříže hledí, jeden bláto, druhý hvězdy vidí.“
A mně dal Bůh sílu vidět i za mraky ty hvězdy, což je velký dar. Stejný pohled ze srdce přeji všem, kteří nevidí smysl svého života.

A úplně na závěr.
Pokud by někdo chtěl s námi navázat třeba jen písemný kontakt, může se na nás obrátit. Rádi se podělíme o své zážitky, o vše, co bychom mohli druhému člověku nabídnout.

Hana Lancová zpovídá paní Alenku Panákovou

JSTE TU POPRVÉ?

Aktuální anketa

Více