Zavíráš, odcházíš,
stačilo na to pár vět,
a k ránu najednou,
když hvězdy poblednou,
nespím a volám tě zpět.

Kdo to má vydržet,
bez tebe, s tebou,
kdo z nás?
Chceš oddychový čas?
Jen moje ruka ale
hladí tak naléhavě,
vrývá se pod kůži,
teď ti to došlo právě.

Jsem vítr, jsem živel
s hloubkou očí,
neboj se, připoj se,
svět se točí,
táhne tě volnost,
teď, hned, beze mě,
ten věčný rozpor
nebe a země.

Uleť si, vrať se,
tvou volnost ctím,
chceš nebo nechceš,
já neprosím.    
Jsem jenom vločka, holubice bílá,
hvězda, co se v tvých očích zatřpytila, 
jsem jako blesk, co proletí tmou,
jak hejno ptáků nad vodou. 

Zdráháš se, máš strach z pasti,
odmítneš, vzdáš se slasti?
Hukot a příboj, vlnobití,
začátek nebo konec žití,
síla, která až hrůzu nahání,
i to je noc, i to je svítání.

Nevnímáš, usínáš,
svým tělem přemožen,
líbám tě, hlídám tě,
strážkyně s poutem žen,
ovečka, bludička,
ještěrka lstivá,
co se ti na zádech drápky zachytila.

Hodiny tikají, neslyšíš, spíš,
není to ale jen sen, co teď sníš,
že jsem tu živá na chvíli byla,
jednou to i ty pochopíš,
až už mě za vlasy nechytíš.