Téma týdne: Telefon, to býval občas horor!

Nedávno jsem šla naším sídlištěm, kudy nechodím zrovna pravidelně. Najednou jsem si všimla nedaleké telefonní budky. Šla jsem blíž v domnění, že půjde o nějaký opuštěný nefunkční exponát s vytrženým zařízením, avšak k svému překvapení jsem uvnitř objevila moderně vyhlížející přístroj O2, fungující na karty. Abych řekla pravdu, ani jsem nevěděla, že takový způsob telekomunikace ještě existuje. A přitom, jak je to dávno, co to i pro mě bylo zcela běžné.

Ano, a jak je to dávno, co soukromé telefonování bylo takřka luxusem? A to ani ne tak po stránce finanční, jako spíše způsobem provedení.
Takže zalistuji v paměti až do doby puberty. To už jsme bydlely s maminkou v jižních Čechách a telefon jsme, jak jinak, neměly. S námi bydlela řadu let i babička, maminčina matka. Tu čas od času jezdil navštívit syn, tedy náš strýc, z Prahy. Návštěva se domlouvala tak, že nám jednoho dne listonoška přinesla vzkaz, že máme výzvu z Prahy na, řekněme, 18 hodin. Ve stanovenou dobu jsme čekaly na poště na druhém břehu Vltavy, až se ozve telefon a úřednice nás pošle do kabiny. Když se spojení podařilo, byl to úspěch. Většinou to bylo až na několikátý pokus. Zažila jsem také naopak i vlastní volání z pražské hlavní pošty v Jindřišské ulici. Stála tam obrovská fronta zájemců o telefon. Kdo přišel na řadu, nahlásil město a číslo a čekal. Čekala jich spousta. Pak se ozvalo např. České Budějovice do devítky. Zvedla jsem sluchátko a nic. Musela jsem zpět k přepážce, úřednice tam volala znovu, a někdy to neklaplo vůbec.

Když už jsem v 70. letech učila, byly zavedeny telefonní automaty na mince, což byl velký pokrok. Hodily se však spíše jen pro místní hovory, protože při meziměstském hovoru se nedalo odhadnout, jak rychle se mince spotřebují (některé přístroje měly ukazatel nebo signalizovaly blížící se nulový kredit), a najednou byl konec. A samozřejmě ten na druhém konci, ať už jednotlivec nebo instituce, musel mít telefon. Pokud jsem chtěla zavolat sestře do školy, volala jsem jejich hospodářce, ale musela jsem se strefit do přestávky, a to ještě takové, kdy sestra jako učitelka neměla dozor, takže ji mohli přivolat k telefonu ze sborovny. Volalo se opravdu jen v případě potřeby.

Po příchodu do Prahy v roce 1982 jsem, pokud to bylo možné, používala v naléhavých případech telefon v práci. V polovině 80. let nastala éra tlačítkových telefonů včetně závěsných. Ty byly podpultovým zbožím, nebo se spíš převážely ze Západu. V hospůdce, kam jsem chodila pravidelně s partou kolegů a dalších pivních známých, se šmelilo "ostošest". Já jsem ale bydlela na podnájmu a samozřejmě jsem telefon neměla, měl ho však naštěstí můj domácí.

Když jsme se po několika letech odstěhovali s přítelem do Mělníka, byli jsme opět bez telefonu, tedy odtrženi od příbuzenstva. A když pak došlo k tomu, že havaroval a se smrtelným zraněním byl odvezen do nemocnice, tak mou komunikaci s policií, s nemocnicí, s jeho matkou a bratrovou rodinou, s pracovištěm, pojišťovnou, to vše bez vlastního telefonu, s poničenými nefungujícími telefonními budkami široko daleko, tu bych opravdu nikomu nepřála.

Počátkem roku 1993 jsem se takřka zázrakem přestěhovala do Prahy, navíc do bytu, kde byla pevná linka. Při výměně bytu však nebylo obvyklé telefonní linku ponechat, o to se muselo za poplatek žádat, předložit uhrazené telefonní výdaje svého předchůdce za posledních 6 měsíců, a pak došlo k převodu. Získat ústřižky od nájemnice, která v bytě vůbec nebydlela a nelegálně ho přenechávala podnájemníkům, kteří dříve či později zmizeli, nebylo opravdu jednoduché. A tak se stalo, že po dvou měsících bydlení mi jednoho dne bez vysvětlení odpojili telefon. Při každoroční revizi se ukázalo, že tam "visí" rok starý dluh, a nikoho nezajímalo, že v té době jsem tam ještě dávno nebydlela.

Mít telefon představovalo na jedné straně velkou výhodu, na druhé jsem si však záhy prošla i jeho úskalími. Podlehla jsem samozřejmě svodům volat do zahraničí, což mě stálo pěkné peníze, ale hlavně jsem absolvovala i období anonymního psychického vydírání, které jsem nakonec vyřešila zrušením pevné linky. Čas od času jsem volala z budky a používala předplacené telefonní karty.

Když se u nás začaly objevovat na trhu mobilní telefony, byla jsem zkraje přesvědčena, že se mě to netýká a do budoucna ani týkat nebude. Tak dalece zase telefon nepotřebuji! Nakonec jsem přece jen neodolala a už několikátý mobil mám. Avšak pouze jednoduchý se základními funkcemi, a u toho už asi zůstanu. I když, kdo ví? Před lety jsem si také nemyslela, že budu jednou aktivní členkou internetového portálu.

Téma týdne: Telefon, to býval občas horor!

JSTE TU POPRVÉ?

Aktuální anketa

Kontakt

Více