Byl to mimořádný člověk

Jsou jedinci, jejichž podoba utkví člověku v paměti po celý zbytek života. Takový byl i pán, jehož jsem coby čerstvě přistěhovaná žákyně a poté studentka potkávala občas v Týně nad Vltavou. Byl nepřehlédnutelný! Černý plášť, černý širák, bílá bradka, prototyp umělce. Byl to pan Jan Švehla, od jehož úmrtí uplynulo letos v květnu již 50 let.

Když jsem tehdy, v době příprav na maturitu, viděla v květinářství u náměstí vystaveno jeho parte, portrét a některé artefakty, připomínající jeho život, určitě by mě nenapadlo, za jakých okolností se s jeho osobností po letech znovu setkám.

Na mém dlouholetém pracovišti - ve vojenském archivu - se mi asi před 8 lety dostaly náhodně do rukou spisy vodňanské odbojové skupiny s názvem Šumava II. Byla to skupina, jejíž odboj nebyl u nás dlouho uznán, jelikož koncem války navázala kontakt s Američany. Uznání se jí dostalo až koncem 60. let. V uložených spisech někdejšího velitele skupiny byla osobní korespondence s různými bývalými odbojáři. A tam jsem narazila na známé jméno Jan Švehla.

Najednou se před mýma očima začal odehrávat příběh, o němž jsem neměla ani tušení. A myslím, že nejen já. Pan Jan, zvaný Jeník, Švehla byl v Týně znám svou spoluprací s místními divadelními ochotníky, kterým tvořil kulisy a režíroval hry, jako dlouholetý rychtář baráčnické obce, avšak především jako malíř krajinář a fotograf, po němž zůstala řada obrázků a fotografií někdy už neexistujících částí města a jeho okolí. A náš známý, který spravuje naše týnské obydlí, s ním podle vlastního vyprávění hrával v 60. letech v neděli odpoledne v restauraci Zlatá loď coby mladý poručík šachy a dostal od něj blahopřání k svatbě.

Jenže pan Švehla byl také odbojář. Byl to dokonce nejstarší jihočeský odbojář. Už na začátku války začal spolupracovat s odbojovou skupinou "Obrana národa", jejíž největší část tvořili bývalí důstojníci předmnichovského Hlavního štábu Ministerstva národní obrany. Pan Švehla byl napojen na píseckou skupinu odboje a představoval významnou spojku. Jako malíř se pohyboval často v přírodě a zprvu nebyl Němcům nijak nápadný. Přesto však ho později odhalili a zatkli. Následovala řada nesnesitelných výslechů spojených s mučením a postupnou fyzickou likvidací, vězení, káznice, pracovní tábory u nás i v Německu. Přežil víceméně pouze zázrakem. Nikdy nikoho neprozradil. Jeho statečnost zachránila asi 80 lidí, jejichž osud na něm závisel. Když po válce vyslýchali jednoho gestapáka, který ho týral, vyslovil se, že statečnějšího člověka, který by tolik unesl, nikdy nepotkal. Z války si odnesl asi 70procentní invaliditu. Po válce žil ve svém rodném Týně, ještě v roce 1947 obdržel od prezidenta Beneše Čs. válečný kříž a vojenskou Medaili za zásluhy I. stupně. Poúnorový režim mu však už nakloněn nebyl, protože nepatřil ke komunistickému odboji. Místní občané ho osobně uznávali a měli rádi. Po jeho smrti se však na něj postupně zapomnělo, jen divadelní spolek měl ještě k dispozici některé jeho kulisy a muzeum a baráčnická obec obrázky, fotografie a plakáty. Veřejně se však už o něm nemluvilo.

Po objevení jeho dokumentace, uložené v našem archivu, jsem se spojila s týnskou muzejní odbornicí Mgr. Sudovou a tak začala celá akce, na jejímž konci bylo slavnostní odhalení pamětní desky na domě pana Švehly, v němž dosud žila rodina jeho vnuka. Deska měla být odhalena údajně již v roce 1968, tedy rok po jeho smrti, avšak po srpnových událostech se s nástupem normalizace od úmyslu upustilo a město mu tak svůj dík vyjádřilo až v květnu 2010. Po slavnostním aktu odhalení desky, jehož jsem byla přítomna a připomněla Švehlovy válečné útrapy, následovaly ještě odborné články a muzejní výstava, připravoval se i televizní pořad. Pro mě však byl nejdůležitější kontakt s potomky pana Švehly, kteří se ke mně dojatě přihlásili. Věřte, že taková činnost dávala mé práci v archivu vždy ten pravý smysl. Kdysi jsem to vylíčila i v příspěvku "Válečné sestry se neznaly" zde na i60.

Jsem ráda, že dnešní Týn už na svého rodáka nezapomíná a připomene ho v srpnu i současné generaci výstavkou jeho kreseb pro děti v městské knihovně. A jsem ráda, že jsem jeho rehabilitaci mohla být alespoň trochu nápomocná.

Byl to mimořádný člověk

JSTE TU POPRVÉ?

Aktuální anketa

Kontakt

Více