Nevím, jak mám ti říct,
že ve mně zůstáváš,
když tápu v myšlenkách
a nenacházím slova,
že stále víc a víc
se mi jak ve snu zdáš,
když podzim na mě sáh´
svou dlaní do zlatova.

Nevím, jak přijmout mám,
že děj se odvíjí,
když večer uléhám
na lože nevyhřáté,
že čas je také sám,
ač ve mně odbíjí,
a láska jako šrám
má předsevzetí mate.

Nevím, jak pochopím,
že takhle můžem žít,
když nebe nad námi
se stále stejně klene,
že světlo má svůj stín
a stěží najdu klid,
když mezi hvězdami
jsou lásky rozvěšené.