Jsi pramen,
který nevysychá
a svlaží moji tvář,
i zítřek,
který nepospíchá,
a žádný velký lhář,
jsi úzká cesta
do neznáma,
tak trochu štěstí,
trochu drama,
jsi růže,
která prsty píchá
svou cestou na oltář.

Jsi stromy,
co se zimou chvěly,
když zbyly bez listí,
a smutek,
věrný srážce bdělý,
jenž duši očistí,
jsi mojí knihy
první strana,
bílá a opět
nepopsaná,
to všechno,
co jsme spolu chtěli,
už nikdo nezjistí.