Ano na tu dobu kdy nic nebylo ,si moc dobře pamatuji. Kdysi jsem byla prodavačka. A prodávala jsem v centru Prahy. A sice na Václavském náměstí ve vestibulu stanici Muzeum. Teď je tam prodejna drogerie. A o zlaté neděli jsme prodali i autíčka ze SSSR které celý rok ležela ve skladě(stála 9.- korun a když se natahoval setrvačník tak jiskřila tak, že to vypadalo jako prskavka).Bylo to náročné období. Teď už na to vzpomínám s úsměvem.

Ano, je to všechno pravdivě napsáno, vzpomínám před dětma i vnoučaty,ale oni nechápou. Nejlépe si zavzpomínám se svými vrstevníky.

Kdo potřebuje ke štěstí blahobyt? Já jen svobodu a v míru klid.

Se vším souhlasím. A zrovna v Mikulově na Sv. Kopečku jsme pokukovali k sousedům.Tady na Šumavě vidět hranice nebyly. Když vidím ,co vše je u dětí pod stromečkem, nesháněli to, jen objednali nebo lehce nakoupili. A moji rodiče a my ,když jsme koupili každému jeden dáreček trochu zajímavý , tak jen s frontou.A často se na nás ani nedostalo. Je blahobyt. Už není svět šedivý, ale...Kam to všechno spěje...

Už několik dní před svátky byly prázdné obchody. Nejen potraviny, ale i hračky, domácí potřeby atd. Někdy mi připadalo, že to dělají záměrně, aby lidi museli koupit i ty největší ležáky, které normálně nikdo nechtěl. No, budiž, blahobyt, ale horší bylo, když mi přišel lístek z ciziny a už jsem byla středem zájmu příslušných orgánů. Mnohdy ani nedošel.

Trefa.

To se nedá zapomenout. Bohužel je nutné to připomínat.

Nerada vzpomínám, ale nezapomínám.