Neviditelný nemocný

Budu psát o duševních nemocech, nejdřív o depresi, potom o schizofrenii.

Snad každému z nás se v životě stalo, že ho něco pořádně rozesmutnilo. Nějaká nespravedlnost, ztráta přítele nebo dokonce úmrtí v rodině. Podle závažnosti za pár dní, za týden, přinejhorším za pár měsíců tento smutek odezněl. Událost přebolela.

Teď si představte, že vám je tak „duševně zle“, že skoro nemůžete vstát z postele, nemůžete nic dělat, nemůžete se přinutit, abyste si uvařili něco k jídlu nebo jen zapnuli počítač a podívali se, co je nového na www.i60.cz. Nemůžete nic, ani pracovat, ani se bavit.

A co když se něco podobného stane ženě – matce malých dětí? Její manžel jí nejdřív domlouvá, pak jí nadává a nakonec si jen zoufá. Její okolí o ní začne říkat, že je líná, že asi taky pije, když se nestará o rodinu, nebo snad manželovi zahejbá. Když je několik měsíců v takovém stavu muž, dostane se mu rady, ať zajde do hospody, protože mezi kamarády ho při pivu ta nálada přejde. Jenže on nemá sílu se ani obout a představa, že by šel do hospody, mu nahání strach. Nejradši by se zahrabal pod zem. Nejradši by se zabil.

Každý zde uhodl, že mluvím o lidech, které postihla deprese. Potřebovali by odbornou psychiatrickou pomoc. V Česku prodělá každoročně útok deprese minimálně 4% lidí, jeden z pětadvaceti. Ženy 2,5krát častěji než muži. Asi polovina jde k psychiatrovi, polovina zůstane doma a kupuje si v lékárně antidepresiva. Ale ta potvora, deprese, se často vrací a člověk má opět trvale smutnou náladu, nic ho netěší, nic ho nezaujme, je pasivní, všechno odmítá, cítí se vyčerpaný, nemá žádnou motivaci (lidově se říká: nemá vůli), nedokáže se ničím zabavit, je pomalý a těžkopádný, a to i když mluví. Ne den nebo dva. Celé týdny a někdy i měsíce a někdy je to na roky.

Když tedy někdy po ránu prohodíte, že máte „nějakou depku“, tak je jasné, že vám skoro nic není. Převyprávím vám skutečný příběh ze současnosti.

U Radka se deprese vyvíjela postupně, jak narůstaly jeho životní problémy. Nezvládl půjčky, přítelkyně mu to dávala za vinu, nakonec se rozešli, začal tedy hledat štěstí u hracích automatů, samozřejmě marně, totálně se zadlužil, do toho mu zemřela matka – a v té době u něj propukla porucha spojená s depresí. V těžkých chvílích se upnul k drogám. Pak mu zemřel nejlepší kamarád. Radek se stal extrémně citlivým. Z 90 kg zhubl na čtyřicet. „Nic mě nezajímalo, chtěl jsem se jen zabít,“ napsal.

Takže si všimněme: finanční starosti, rozchod, úmrtí, herna, drogy. Takhle se připravila půda pro těžkou depresi. Ale to ještě nebylo všechno. Z jeho nejbližšího okolí nikdo nepoznal a nevěděl, co se s ním děje. On nejedl a nechodil do práce, protože nemohl. Až po roce se dostal na léčení. Dnes bere silné léky a z nejhoršího je venku. Toto je skutečný příběh, Radkovi je 44 let a můžete ho potkat v novém komunitním centru v Kostelní ulici v Liberci. Držte mu palce.

Se schizofrenií je to jinak. Nejde o žádnou „rozdvojenou osobnost“, jak se to populárně říkalo dříve. Hlavním problémem nemoci jsou halucinace a bludy. Halucinace znamenají, že nemocní vidí nebo slyší něco, co ve skutečnosti neexistuje. Oni to však považují za realitu a podle toho jednají. Dobře je to vidět v tzv. psychobudce, vlastně simulátoru schizofrenie, který je občas k vidění, neboť Fakultní nemocnice v Plzni ji půjčuje do měst. Budete-li mít příležitost, neváhejte podívat se na pár minut dovnitř. Zažijete něco z toho, co vnímá schizofrenik.

Typické jsou dále bludy, nejrozmanitější a často velice bizarní představy, které se opět tváří jako skutečnost. V hlavě nemocného se vyvíjejí určitou dobu, až nabudou drastického rozměru. Častými oběťmi jsou mladí muži.

Adam K. studoval na vysoké škole v Praze, když jeho rodičům (které dobře znám) jednoho dne zazvonil telefon. Volalo české velvyslanectví v Berlíně, že je tamní policie v kontaktu s mladým mužem, jejich synem, který však o sobě tvrdí, že je synem Johanna von Kirkhofa a že čeští rodiče nejsou jeho. Šokovaní rodiče si od té doby mohou jen zoufat, neboť chlapec, který mezitím dorostl v dospělého muže, není a možná nebude zcela vyléčen. Sice žije převážně doma, bere průběžně léky a psychiatrickou nemocnici navštěvuje jen občas při zhoršení stavu, avšak stále tu zůstává jeho naprosto podivné chování, kvůli kterému se jejich dcera nadobro odstěhovala (vyhrožoval jí), jeho rodiče se zcela izolovali od okolního světa a vpodstatě mají už přes dvacet let totálně zničený život. Asi to je o hodně horší než pečovat o syna na invalidním vozíku, který ale rodičům děkuje, povídá si s nimi, snaží se být samostatný a říká, jak je miluje. Ti moji známí to od syna už nikdy neuslyší.

Já sám jsem se kdysi stal ústřední osobou v bludu jiného mladého schizofrenika. Vše popisoval na internetu, a to ještě anglicky. Postupně v něm narostlo přesvědčení, že jsem vůdcem spiknutí, které má za cíl poškodit Evropskou unii, a sám provádím genetické manipulace, ale on proti tomu bude bojovat. Podrobnosti nechtějte slyšet. Velmi dobře se s ním znám. Chválabohu, ten se během posledních let postupně lepší, takže už mohl začít chodit do práce (na částečný úvazek) a má dokonce i určité společenské kontakty, chodí se známými na pivo.

Schizofrenici téměř nikdy nejsou nebezpeční (leda sami sobě, mezi nimi je zvýšený výskyt sebevražd), jsou to většinou pasivní nešťastní lidé, kteří se však nevnímají takoví, jací jsou. Pokřivené sebehodnocení je doprovodným jevem schizofrenie. Možná se i ve vašem okolí někdo takový vyskytuje, avšak nemusíte o tom ani vědět anebo postřehnete jen dlouhodobě podivné chování (což ale nemusí být způsobeno právě schizofrenií). Nemocných schizofrenií je u nás minimálně 1%, někdy se hovoří až o 4%.

Schizofrenie má genetický základ, existuje pro ni vrozená dispozice, která se však nemusí po celý život projevit. Jednou však přijde určitý „startér“, závažná událost a ta celý proces rozjede. U mého známého to byla meningitida čili zánět mozkových blan, ale může to být třeba užití drog, traumatizující zážitek a podobně. V mozku se „zhroutí“ normální fungování látek, které odpovídají za přenos nervových impulzů (hlavně dopamin) a to, co se dosud objevovalo ve snech, fantaziích, představách, se začne míchat s tím, co je ve skutečnosti. Postupně se začne vyvíjet blud. Ten bohužel nelze vyvrátit sebelogičtějšími argumenty nebo fakty. Blud prostě trvá. (Hlavně si nemyslete, že každý, kdo trvá na svém přesvědčení, je schizofrenik, to by bylo velmi hrubé zkreslení toho, co tu čtete.)

Duševní nemoc je jako jiná nemoc. Má své příčiny (všechny ještě lékaři neznají), svůj průběh, svou doporučenou léčbu. Zdaleka ne vždy, ale často to probíhá tak, že pacient se na několik týdnů dostane do psychiatrické nemocnice a pak je propuštěn domů a léči se ambulantně. Dochází k lékaři psychiatrovi, bere léky, dává si pozor na příznaky možného návratu nemoci. Někdy si ho najde nezisková organizace, která se mu bude věnovat, bude ho postupně uvádět zpět do normálního života, dá mu přiměřené zaměstnání, seznámí ho s jinými postiženými, bude mu pomáhat vyřizovat nejrůznější potřebné záležitosti s úřady. V akutní fázi nemoci nemocný neví a neuznává, že je nemocný. Určitý náhled na vlastní zdraví získá až v průběhu léčení. Nakonec může být schopen o své nemocí mluvit.

Uvedu příběh člověka, který se úspěšně léčí. Pomáhá mu liberecká organizace Tulipán.

Martinovi L. je 36 let. Máma se ho zřekla, když byl miminko. Dala ho do kočárku a postavila před ústav. Byla totiž sama nemocná, měla schizofrenii. A své miminko nechtěla. Až do svých 18 let tedy žil Martin v ústavech. Když jej chtěla adoptovat jedna z ošetřovatelek, jeho biologická rodina se postavila proti tomu. (Kde je ten „nejlepší zájem dítěte“, kterému má Česká republika podle mezinárodních dohod dát vždy přednost?) Takže Martin putoval po ústavech a nikdo si nevšiml, že něco není v pořádku. Kvůli problémům s psychikou však nemohl studovat, vyučil se jen pletařem a nakonec skončil v azylovém domě. Nebyl zdráv, avšak nevěděl o tom. Myslel si, že je to tak „normální“. Nikdo mu neporadil, co má dělat a kde se léčit.

Martin se shodou okolností dostal k jedné protestantské církvi a jeho „náhradním otcem“ se stal kazatel Jan V. v Jablonci nad Nisou. Pak skončil (konečně!) na psychiatrii. Když ho propustili, živil se pomocnými pracemi. Jenže teprve potom propukla nemoc v plné síle. Vidiny měl od odmala, proto si myslel, že je to normální, avšak nyní se k tomu přidaly hlasy. Teprve pak, na psychiatrii v Mostu, se dozvěděl svou diagnózu a také zjistil, že schizofrenií trpí celá jeho rodina. Dostal částečný invalidní důchod, který mu umožňuje pracovat. Léčí se a ví, že – jak sám řekl – „hlasy i vidiny jsou jen přeludem nemocné mysli, není to realita a nemusím se jimi řídit“. Martin se přijal ve své nemoci a to mu pomáhá, aby byl – jak říká – šťastný.

A znovu malé odbočení: Amygdala, česky mandle, je uvnitř mozku a je to párový orgán o velikosti frťana (malé odlivky kořalky, nikoliv velkého panáka). Je zcela podstatně spojená s každou psychiatrickou nebo neurologickou poruchou. Můžete žít bez amygdaly (od narození, protože odstranit vám ji úmyslně se nikdo na světě neodváží), ale pak byste nepocítili vůbec nic. Neměli byste nikdy radost, strach, žádnou emoci. Kdo má amygdalu či její funkci poškozenou, má poškozené prožívání emocí. Například nemá výčitky svědomí a necítí soucit, jen ho baví škodit ostatním lidem, provokovat je, urážet apod. Hodně jsem to zjednodušil, ale chtěl jsem ukázat, že za všelijakými duševními stavy musíme vidět jejich hmotné nositele, čili určité části mozku, které nefungují tak, jak by měly. Deprese i schizofrenie jsou nemoci mozku.

Když má někdo zlomenou nohu nebo řekne, že má cukrovku, hned víte, že je nemocný. Že byste mu snad mohli pomoci nebo ho aspoň politovat anebo aspoň probůh mlčet. Na duševně nemocném to hned nevidíte. Pozorujete jeho chování, začnete mu je zazlívat, odsuzujete ho. Je však nemocný, a tak jako se bez lékaře nevyléčí zlomená noha nebo cukrovka, nevyléčí se zcela bez pomoci zpravidla ani on. Příznaky deprese má asi 4% lidí nad 65 let a nad 75 let skoro desetina. 13 % mužů starších 85 let ukončí svůj život sebevraždou, většinou v souvislosti s depresí. Všímejte si příznaků, možná se ještě dá pomoci.

Skončím autentickým vyprávěním další skutečné osoby. Je to mladá žena z pražské neziskové organizace GreenDoors, která pomáhá psychotickým pacientům podobně jako liberecký Fokus nebo Tulipán. Přečtěte si, co napsala:

„Jmenuji se Pavlína a nechci, abyste mě litovali. Občas vídám divný věci, beru hnusný prášky, ale jinak jsem stejná jako vy. Žiju, sním a jdu dál. Tenhle příběh vyprávím, protože i vám se může stát. Vzpomínky se mi vrátily u toho zámečku s blázincem (Psychiatrická nemocnice v Horních Beřkovicích). Třeba na ostrý nehty sestřiček, které se mě na příjmu snažily udržet. Byla jsem prý agresivní. Zavřeli mě tam na týden, dostala jsem spoustu prášků. To mi bylo asi šestnáct. Ve dvaceti jsem absolvovala osm elektrošoků.

Nevím přesně, co se to stalo. Chodila jsem na hotelovku, hrála závodně softbal. Pak se to všechno nějak začalo dít. Různý ty velký červený oči, ty strašný hlasy. Ve škole se mi smáli, ale já to všechno fakt viděla a slyšela. Jednou jsem před nima utekla za mámou do práce, v zimě, ve dvě ráno, jen v bačkorách. Máma v tý době pracovala v hospodě, která se jmenovala U vraha. To mi bylo těch šestnáct.

Nemoc mi vzala mýho kluka, to mě štve dodnes. Znali jsem se ještě z doby před tím vším, pak prostě zmizel. Dva roky jsem tehdy skoro nevycházela z domu u nás na Kladně. Pořád jsem jen uklízela. Nemoc mi vzala samu sebe, teď už s tím umím žít. A sním o tom, že se vyléčím.

Pracuju teď v restauraci Mlsná kavka a je mi dobře. Našla jsem sama sebe, už vím, kdo jsem. Jsem sebevědomá normální holka, ale to už jste si snad všimli. Hlasy už slýchám mnohem míň. Už nejsou tolik zlé, někdy i vtipkují. To je, říkala paní doktorka, dobré znamení, když ty hlasy vtipkují.

Jeden francouzský doktor prý teď zjistil, že se můžu úplně vyléčit. Být bez těch prášků a injekcí. Mít normální práci. Normálně žít. Nic neslyšet.

Nelitujte mě. Jen mi možná držte palce.“

Jsou nemocní. Většinou se léčí. A patří mezi nás.