To není velký žal,
který tě zasypal,
když stíráš v ústraní
slzy svých čekání.

To není výsměch dne,
který tě přepadne,
když zní ti do uší,
co jiným přísluší.

To není slabikář,
s kterým se potýkáš,
když čteš si potichu
v životním triptychu.

To je tvůj vlastní svět,
nejde v něm zrezivět,
zní jako kytara
od jara do jara.

Čas rány zacelí,
spojí i rozdělí,
učí tě najít klid,
chápat a odpustit.

To není konečná,
obava zbytečná,
teď právě u skalky
rozkvetly fialky.