Nemám žádného domácího mazlíčka. Můj vztah k nim je čistě v teoretické rovině. Koně jsou pro mě krásná, ušlechtilá zvířata. Ke psům mám respekt. Chápu, že kočky dokáží své majitele potěšit, už méně mě, když běhají po naší zahradě a majetnicky si z ní dělají toaletu. V lese tiše obdivuji srny a daňky, zachrochtání z houští mě k smrti vyděsí. Hadů a pavouků se neštítím a ptačí hnízdo nad našimi vchodovými dveřmi mi naznačuje, že asi nebudeme špatná rodinka. To by si ti rehci rozmysleli u nás bydlet.

Přesto si z živočišné říše (konkrétně ze psí) odnáším jedno zásadní poznání. Pes je moudrý už od štěněte.

Jsem šťastnou majitelkou čtyř vnoučat. V pořadí oblíbenosti všech prarodičů zabírám čtvrté (tedy poslední) místo. Čím menší vnouče, tím zápornější vztah ke mně. Ta nejmenší, ještě nemluvící, sotva mě vidí, natahuje moldánky. V její hlavičce probíhá: když přišla tahle osoba, tak to maminka a tatínek někam odejdou. Bééé… Předškoláci na mě vyplazují jazyk, protože bývám důsledná a jejich lotroviny se mi často nezamlouvají. Nejstarší, školačka, mě pomalu posouvá na žebříčku oblíbenosti dopředu. Pochopila, že ji mám ráda a že můj styl výchovy je pro její dobro a biju se za ni jako lvice.

No a teď k tomu pejskovi. Občas hlídám i jeho. Je to živá, veselá fenka plemena loveckého. Od malička v neustálém pohybu. Proto musím být při hlídání v neustálém pohybu i já. Mezi námi začala fungovat vzájemná symbióza. Dle pokynů majitelů jsem důsledná, pejska krmím tak, jak se má, běhám s ním, házím klacky a honím se po louce, jsem jak ostříž, abychom nepotkali srnu, a tak vlastně rozvíjím své (nejen) motorické vlastnosti. Když je čas odpočinku, pochrupujeme oba. Je to takové moje páté vnouče.

Jeden zásadní rozdíl však mezi těmi človíčky a fenkou je. Pejsek mě má rád bez výhrad. Poslouchá, baští, co mu dám, neodmlouvá, a když mě po delší době vidí, projevuje lásku ke mně velmi intenzivně. Prostě od štěněcích let oceňuje, že vše, co pro něho dělám, je jen a jen pro jeho dobro. Na to ta vnoučata přijdou až časem. Snažím se jim totiž nepodlehnout, i když na mě dělají psí oči.