Podezíravost. Pomáhá i škodí

Někdo zvoní, to bude lupič. Určitě mě v tom krámu okradli. Ta žena je jasná podvodnice. Všichni jsou zlí a chtějí mi ublížit. Takové myšlenky se čas od času objeví u každého. Častěji u lidí ve vyšším věku. Mohou být ku prospěchu, ale také mohou pořádně zkomplikovat život.

Pocit ohrožení, opatrnost, podezíravost. To jsou podle psychologů velmi časté jevy související se stárnutím. Někdo se s nimi celý život nesetká, někoho však dovedou doslova ochromit, bránit mu v příjemném životě. „Moje máma okolo osmdesátky podlehla pocitu, že svět je plný zlodějů a podvodníků,“ vypráví šedesátiletá Jana. Z maminky je nešťastná a neví, jak jí pomoci.

„Máma se bojí otevírat dveře, i když ví, že jde o pošťačku. Říká, že se za ní klidně může skrývat lupič, který zabije pošťačku i ji. Když jde do obchodu, bere si s sebou přesně odpočítaných pár korun na rohlíky, sýr a mléko, protože je přesvědčená, že ji cestou někdo přepadne a okrade. Její lékařka to označila za stav, který už připomíná duševní poruchu, a my nevíme, co s tím.“

Podobné případy však nejsou výjimečné a nikdo neví, jestli ho něco takového někdy také nepostihne. Proto není radno podceňovat první příznaky, ať už je pozorujeme na sobě nebo na lidech nám blízkých.

„Lidé vyššího věku se často cítí být ohroženi. Přispívají k tomu mnohdy zprávy o různých zločinech. Někdy se ve vyšším věku stává, že člověk přestane být schopen odlišit reálné nebezpečí od toho, které si vyfabuloval,“ říká psychiatrička Tamara Tošnerová.

Pokud jde o lidi vysokého věku, případně takové, kteří trpí nějakým zdravotním problémem, velmi často nedovedou nebezpečnou situaci předem odhadnout a pak si v ní ani poradit. Jsou známé případy, kdy někdo soustavně a opakovaně okrádal či týral starého člověka a ten nikde nežádal o pomoc, přestože měl možnosti. Klidně mohl říct sousedům, poštovní doručovatelce, strážníkům, kteří obcházeli okolo jeho domu. Ale on mlčel, seděl doma a děsil se, když zase u něj zazvoní vnuk a bude po něm žádat odevzdání celého důchodu. Mlčel, čekal a ten důchod mu odevzdával. Takových případů mají policisté ve svých statistikách spoustu, mnohé byly zveřejněny, a tak není divu, že mnozí lidé jsou velmi opatrní, podezíraví. Prostě, vědí, co se děje. To je dobře, ale zároveň to mnohým komplikuje život.

„Vidím u nás na sídlišti party mladých zfetovaných výrostků. Drze se na mě dívají. Přestal jsem mít radost z vycházek se psem, protože mě pořád sledovali,“ vypráví pětasedmdesátiletý Miroslav z jednoho ostravského sídliště. Postupně odmítal chodit se psem ven, manželce tvrdil, že ho bolí nohy. Pomohlo mu až to, když si o svých pocitech promluvil s kamarádem, lékařem. Párkrát se na vycházku vypravili sami, šli těsně kolem party těch drze se tvářících kluků.

„Došlo mi, že oni se prostě takhle vyzývavě a drze koukají na každého, že jsou to prostě mladí pitomci, kteří se snaží působit silně. My byli taky takoví, taky jsme za mlada provokovali. Je pravda, že nám stačily cigarety, oni kouří kdo ví co. Trochu z nich mám špatný pocit pořád, ale došlo mi, že kdybych kvůli takovým věcem zalézal doma a získal pocit, že celé naše sídliště přemýšlí, jak ublížit zrovna mně, nenápadnému dědkovi s jezevčíkem, skončil bych v blázinci,“ říká.

Psychologové tvrdí, že za pocity nejistoty, ohrožení a strachu se není třeba stydět. Pokud přijdou, je dobré se s nimi někomu svěřit. Ať už kamarádům, příbuzným nebo lékařům. Zkrátka, rozebrat je. Rozebrat by je měli i lidé, kteří jsou zásadně proti rozebírání pocitů. Tady totiž nejde o šťourání se v pseudoproblému. Jde o zachycení něčeho, co může časem pořádně komplikovat život, pokud to přeroste v paranoiu, tedy chorobný strach z něčeho, co v podstatě neexistuje.

Hana Charvátová pro portál i60

Podezíravost. Pomáhá i škodí

JSTE TU POPRVÉ?

Aktuální anketa

Kontakt

Více