Ty neslyšíš,
že vprostřed noci
vzlykám,
a nevidíš
mé tělo schoulené,
ty netušíš,
co sama sobě
říkám,
když odháním
své city neměnné.

Ty nemluvíš,
když čekám na
otázky
a v dotyku
se ztrácí kouzlo rán,
když rozplétám
svou pavučinu
lásky
a žiju dál
i proto, že tě znám.

Ty nechápeš,
že bílá není
černá,
že každý den
má svoje mezery,
ty nevěříš,
že láska bývá
věrná,
že stále mám
své pouto důvěry?