Vždy mi moji rodiče říkávali, že mám sladkou krev. Nebylo v mém životě dovolené, výletu, nebo jakékoliv akce v přírodě, abych si nepřivezla „razítka“ ve formě zarudlých štípanců, jejichž svědění mne přivádělo k šílenství. Prostě a zkrátka, kamkoliv jsem se vrtla a v oblasti se vyskytoval nějaký komár, ovád či tiplice, všechen ten krvelačný hmyz si mne s bzučící houževnatostí našel. A bohužel, s mými přibývajícími roky tomu není jinak.

Letos mám však dojem, že se hmyzu létat nechce. Připsala bych důvod dlouhodobě horkému rázu počasí a málu dešťů, anebo je hmyz sezobáván ptactvem, kterému absence jarních mrazíků dopřála početné, ale hladové, potomstvo. Ať tak, nebo tak, velmi podezřele jsem se štípanci nějaký čas neměla problém.

A jelikož vše jednou musí skončit, i můj klid před válkou s hmyzem ukončila nedávná návštěva smíšeného lesa, kde jsem se seznámila s potvorou, která nejenže sucha a dlouhodobá horka ustála, ale naopak se přemnožila. A mne si samozřejmě našla.

Mluvím o malé dvoukřídlé mušce jménem Kloš jelení, lidově lojnice, nářečně jelenica či postraňák (latinsky - Lipoptena Cervi; anglicky - Deer ked; německy – Hirschlausfliege; slovensky - kuklorodka jelenia). Tato muška, která se živí výhradně krví jelenů, v časech přemnožení či nouze o jeleny nepohrdne ostatními savci včetně člověka, sedne i na ptáka. Ke svému životu potřebuje krev. Upírka! Není větší tří milimetrů, i s nožkama. Někdo kloš (přisoudila jsem ženský rod) označuje jako "létající klíště“. Kloš se skutečně trochu klíštěti podobá, ale až po té, co ztratí křídla a je zcela placatá. Po usazení na oběť odhodí nenávratně svá malá nenápadná křídla, se kterými si zalítá jen jednou, než zacílí a dosedne na svou oběť, po které nevítaně vandruje a bufetí.

Přítel byl varován svými známými na tyto bodavé potvory a vyrobil v rámci prevence „repelent“, který prý, podle autora na netu, bude zaručeně antisepticky působit. Jen co jsme zjistili, že nás kloše napadly, odbojně jsme se pomazali „úžasným repelentem“ (alpa s macerovaným hřebíčkem). No, nechtějte to vidět, stala se z nás lízátka, nikoliv odpuzovače, kloše se jen slétávaly jako na cukrovou mucholapku a hodovaly. Nebylo vůbec jednoduché se jich zbavovat, bez křídel svou plochostí přilnou k pokožce, lehce zalezou i pod oděv, sem tam si cvaknou panáčka krve a pokračují směrem k vlasům, asi proto, že na nohou mají háčky, kterými se spolehlivě zachytí ve vlasech a mají velkou šanci býti dlouhodobými hosty. Do večera jsme je na sobě lovili, vyčesávali, zabíjeli.

Na druhý den jsme zjistili podle rudých svědivých štípanců, které v den ataku nebylo vůbec na těle vidět, jak nás ty malé mušky zbídačily. Kousnutí jsme vůbec necítili, nepříjemná reakce na kousnutí se u nás dostavila až na druhý den, a to jsem se dočetla, že u citlivějších lidí se může reakce dostavit později, i za tři dny.

Je tomu už 14 dnů a pořád máme na těle stopy po kloších. Bakterie Bartonella schoenbuchensis, kterou nám kloše kousnutím předaly do těla úřaduje pomalu a dlouze. Pokud z toho dosud nebyl zánět srdečního svalu, tak „zaplaťpánbůh“! Snad i tularemii můžeme vyloučit, žádný štípanec zatím nezhnisal. Nicméně, pozor na kloše!

Horka panují nadále, člověka to láká, když nechce k vodě, schovat se do stínu lesa, ale v mém případě budu chodit raději po poli, kde doufám kloše nelétají. Vždyž i chození mezi "bobky" má své letní kouzlo.