To jenom noc se trochu vzpírá,
to jen mi mizí pevná víra,
která se do mé kůže vpíjí,
když horkost lávy nepomíjí.

To jenom sen se trochu brání,
to jen mi schází milování,
které mě mlhou zahaluje,
když touha zrak mi zakaluje.

To jenom stíny zuby cení,
to jen se hlásí probuzení,
které se zmítá v polospánku,
když temno má už na kahánku.

To jenom duše občas smutní,
to možná není absolutní,
dál mluví city hlasem ticha,
s jistotou růže, která píchá.