Chvátání na Sněžku

Nedávno jsem tu napsal 20 článků o Leošovi Hrádkovi, který jel na kole 4000 km přes celou Evropu. Ale pohled na rubriku Můj svět mi připomněl, že mám taky svůj vlastní svět a chci se dnes s vámi rozdělit o radost, kterou jsem si zcela nedávno připravil. Podám to reportážně a dramaticky, ať z toho taky něco máte :-)

Příběh, který prozatím skončil minulé pondělí, začal … před 50 lety! V tehdejším časopise Lehká atletika jsem si všiml kratičkého článku v oddílu Kuriozity. V jediném odstavci se tam psalo o hoře jménem Mt. Marathon, která se zvedá hned od moře kdesi na Aljašce a kde se pořádá každoroční brutální závod o to, kdo dřív vyběhne nahoru a zase zpátky. Běhal jsem (jako ostatně celý život) jen kondičně, žádnou dobrou výkonnost jsem nikdy neměl, avšak tahle zpráva na mě silně zapůsobila svou exotičností a tím, čemu se dnes říká výzva. O pár týdnů později jsem již cestoval vlakem z rodného Náchoda do Svobody nad Úpou. Vyběhnu na Sněžku!

Ze Svobody jsem pokračoval autobusem do Pece a tam jsem došel až k můstku přes Úpu u dolní stanice lanovky. Zde jsem si ve výšce 833 m n. m. určil start. Šlo to hodně těžko, ale na Sněžku jsem vyběhl, u vrcholového kamene si změřil čas a měl velkou radost.

Vracím se do současnosti, Jak asi tušíte, napadlo mě, že po 50 letech (ke svým sedmdesátinám) si udělím stejnou radost a na Sněžku zas vyběhnu. Anebo možná jen vyjdu, protože snad nemusím líčit, jaký je rozdíl v síle nohou, v dechu atd. mezi dvacetiletým a sedmdesátitelým člověkem. Základní poučka zní jednoduše: na takovou akci se musíte pořádně připravit. To je jasné, že nepřipravený člověk nemůže běžet maratón, vylézt na skálu nebo bez přípravy ujet 4000 km. (Jen se zeptejte Leoše – připravoval se řadu měsíců. Běžně vstával ve čtyři ráno, jezdil na rotopedu do sedmi, pak jel na kole do práce a cestou zpět najezdil minimálně 100 km nebo doma někdy do 22 hodin ještě jel zbytek. Avšak bez takového „bláznovství“ to nejspíš nejde. - A jen tak mimochodem, stejně to musí mít i Ondřej Zmeškal z článku A. Tollarové zveřejněném 7. září na i60. Chce-li nevidomý běžec zdolat za 10-11 dní 639 km přes celou ČR, musí dlouhodobě trénovat a musí mít na ten výkon připravenou hlavu. Jinak to nedá.)

Odjel jsem tedy do Pece a u můstku nad dolní stanicí lanovky se trochu rozcvičil. Kolemjdoucí jen kroutili očima – než jsem je po cestě začal předbíhat. Pak někteří obdivně vzdychali a dokonce – těsně pod vrcholem - jsem uslyšel potlesk. Cesta, zpočátku zpevněná asfaltem, vede přívětivým údolím kolem Boudy pod Sněžkou (hurá, už mám za sebou 2 km), za kapličkou se začne strmě zvedat lesem až k bývalé Kovárně. To je důležitý bod ve výšce 1040 m n. m., protože tady už musíte mít optimální tempo běhu a hlavně dechu, neboť je jasné, že základem úspěchu je a) rytmicky dýchat a nezahltit se, b) pokud možno stále běžet, nepřecházet do chůze, c) pracovat pažemi.

Od ostré zatáčky u Kovárny cesta stoupá docela strmě a přibývají záludnosti v nerovném povrchu. Postupně absolvujete stovky železných a kamenných stupňů různé výšky, nahromaděné kameny a všelijaké pasti na kotníky a kolena. Někdy děláte krok, někdy krůček. Někdy skok, někdy… a sakriš! – snad skůček? (Skokánek sotva…) Hlavně potřebujete trpělivost, vytrvalost, trochu kázně a hodně odhodlání.

Ty výskoky na balvany a schody mně, jak jistě chápete, už zdaleka nejdou tak dobře jako před těmi 50 lety. Čtyřhlavé stehenní svaly si postavily hlavy a mých 78 kilo nepřenesly vzduchem s potřebnou razancí. Musel jsem se uchýlit ke stylu, jemuž Vlasta Zwiefelhofer (někdejší vynikající běžec) říkal chvátání. Chvátání spočívá v tom, že sice souvisle neběžíte, ale jdete velmi rychle. Občas aspoň dva tři kroky popoběhnete a někdy dokonce jen popopoběhnete… Samozřejmě se to musí dít bez zastávky, protože když jednou přestanete, už se do tempa možná nepřimějete.

Vlevo se otvírá Obří důl, krásné místo, na které se ovšem nemůžu pořádně zahledět, protože bych zakopl nebo přestal běžet. Taky fotografování musí počkat (proto tu nemám žádnou fotku ze samotné cesty) a jen koutkem oka vnímám protisvah Studničné hory s Krakonošovou zahrádkou a majestátní Velkou Úpskou jámu, nad níž serpentinou běžím či chvátám. Už dávno se plně zapojila i hlava. Jak jsem na i60 nedávno napsal, když tělo říká, že už nemůže, tak může, jen mu to hlava musí nařídit. (Aby bylo jasno, vím, že hlava nezařídí cokoli. Nepomůže nám vytvořit světový rekord ani přeskočit propast 20 metrů širokou. Ale kdyby na nás někde začali střílet a neměli bychom se kde schovat, tak bychom se divili, jak rychle ještě můžeme utíkat. Vždyť potřebujeme zburcovat celý potenciál těla, všechny fyzické možnosti.)

A moje hlava burcuje: Běž, běž, to dáš, jde to, je to snadný, už jsi na nějaký kámen vyskočil tisíckrát, jsi tady a tvůj velký cíl se blíží. Vzpomněl jsem si na Zátopkovo „když nemůžeš, tak přidej“ a v uších mi začíná znít kus písničky Daniela Landy: „Touha je zázrak, kámo, zázrak… Je to nemožný cíl, který sis vymyslil… Nic není dost velký cíl, aby ses nepokusil… Touha je zázrak, kámo, zázrak…“

Už v polovině stoupání mám hlavu jak letadlovou loď. Vidění se zužuje a mysl je neklidná, naštěstí turisté většinou uznale uhýbají z cesty. Hecuju se: „Je to dobrý, chci to a ono to jde, klid, klid“ říkám si. „Je to hukot moře,“ zpívám si v duchu s Landou, „je to pramen v hoře… Je to tlukot srdce, je to poklad v ruce… Touha je brána ke všemu, o čem jsi snil… Touha je cesta i cíl…“

Tak takhle to bylo v pondělí dopoledne na cestě Obřím dolem na Sněžku!

Cestou k vodárně na Rudném potoce a dále nahoru na Obří sedlo to jde hůř a hůř. Tehdy v mládí jsem si poznamenal, že „běh po takové cestě (a navíc po takové cestě) je asi vyloučen“ a jako mladík jsem žasl nad svou vtipnou češtinou. Leč realita je docela tvrdá. Kameny a schody se nějak zvětšují, noha v kotníku je ve svahu stále jakoby zlomená, stále hlasitěji slyším svůj dech. Je tak rychlý, že ho nesportující mladí lidé zažijí jen u jedné činnosti… Ale není to povrchní psí dýchání. Hlava i tělo potřebují mnoho kyslíku. Roznáší ho krev a tak se stěhuje tam, kde je kyslík nejvíc zapotřebí: do srdce, do plic a do svalů nohou. Hlava přichází trochu zkrátka. Nejdřív to je vidět na ztrátě soustředěnosti a na zraku, kdy občas vidím neostře, jako bych koukal do mlžného mraku. Už mám potíže vzpomenout si třeba na to, jak se dříve říkalo Sněžce? (V té chvíle jsem si opravdu nevzpomněl, až doma jsem to opět vyhledal – ten hrozivý vrchol měl kdysi docela urážlivý název: Sněžný pahrbek. No fuj!) Začnou dotírat myšlenky a pocity, proč to vlastně dělám, proč si tady nesednu a pak pro vás nevyfotím nádherný protisvah Studniční hory. Deset vteřin by přece stačilo. Třeba bych si je mohl odečíst z celkového času. – Tak tyto a podobné nebezpečné nesmysly je třeba nekompromisně potlačit a držet se původního cíle. A že si měřím čas? To je takový soukromý minizávod, mám totiž na zápěstí propiskou napsaný čas z doby před 50 lety. Doplňková motivace k výkonu. (Muži jsou hračičkové, teď se tu právě odhalujeme.)

Po překonání brutálních serpentin nad potokem se běží o něco lehčím stoupáním na Obří sedlo. Kamenitá cesta mne vyvádí z kleče (ještě že nepřicházejí křeče). Otevírá se krajina, vlevo je úpské rašeliniště, uprostřed polská bouda na Obřím sedle, vpravo pyramida Sněžky. Běžím a ono to jde. Blíží se finále.

Vrážím mezi překvapené turisty, kteří na sedle odpočívají, a plynule pokračuji vpravo. Zde, zhruba ve 1400 metrech nad mořem a po krátké rovince na polské horské silnici, začíná poslední dějství – slavné serpentiny Sněžky. Kamenné kvádry, kameny, balvany. Úzká cesta je jištěna řetězovým zábradlím. Hlavně dýchat. Dýchat, nezvedat hlavu. Když tušíte na cestě člověka, tak tlesknout. Jinak to nejde, okamžitě byste skončili lapajíce po dechu. Někdy se turista rychle natočí, takže vás svým batohem skoro sestřelí do kamenného moře. Už ale víte, že se vám to povede, že to dokážete. Cítíte, jak vaše tělo pracuje v dokonalé harmonii. Teď to je ono – ještě posledních deset minut. Dýchat. Dýchat. Pracovat rukama. Nastupuje euforie… Poslední schodiště. Dokonce zaslechnu potlesk. Běžím dál, protože cíl je u vrcholového hraničního patníku. Výš už to nejde!

(Pro detailisty: Byl jsem o 9 minut pomalejší než před 50 lety, asi jsem měl tehdy slabou formu. A trvalo mi to dost přes hodinu, turistům něco přes tři hodiny.)

…Mohutně oddechuji. Ostré vidění se vrací. Jen trochu se motám, ale dávám pozor, abych neupadl. Turisté si zas hledí svého. Jdu na výhled nad Obřím dolem, pořizuji fotku a cítím, jak se tu prohání studený vítr. Halím se do přinesené větrovky a po chvíli mířím do známé Poštovny. Nepotřebuji nic, nemám hlad, nemám žízeň. Jsem prostě tady a to mi stačí. Postupně opadává vzrušení. Dělám chybu, protože se shýbám k botě a hrozí okamžitý pád. Srdce ještě nezásobuje hlavu, jak by mělo, tlak je nízký, musím si dávat pozor, abych jim tu neomdlel. To by bylo řečí!

Co je na finálovém úseku ze sedla nahoru vždycky obtížné, to jsou houfy turistů, kteří lezou kamenitými serpentinami nahoru i dolů a většinou jsou tak utahaní, že nekoukají, co se děje. Někteří uhnou z cesty včas, ale jiní se nechápavě zastaví a čučí. Extra špatné to bývalo v minulém režimu. Při pěkném počasí se spousta návštěvníků nechala vyvézt lanovkou nahoru a pak šla dolů v domnění, že to je snadné. Hlavně východní Němky, často nazuté do lodiček (!), klopýtaly kamenitou stezkou dolů a v očích měly zuřivost. A já vlastně taky. Pořád jsem musel křičet Achtung – Uwaga – Pozor, a to mě docela vyčerpávalo. Tentokrát to bylo snadnější, zvolil jsem si první pondělí dopoledne po skončení prázdnin a skutečně bylo na vrcholové cestě méně lidí. Jen asi sto.

Dvacet minut nahoře stačilo. Na cestu zpátky jsem si zvolil „schodoběh“ směr Růžová hora. Rychlý běh dolů, prokládaný seskoky z vysokých schodů a drobným cupitáním, není nic snadného. Nesmíte koukat, co se děje kolem vás. Nesmíte si dovolit žádnou chybu, žádné zakopnutí, jinak – s prominutím – hodíte pořádnou držku a to by mohl být taky váš poslední výlet. Dopadlo to dobře, na úpatí hory se otáčím a pozoruji postavičky šinoucí se dolů a vozíky lanovky, projíždějící oběma směry.

Na Růžohorkách (1280 m n. m.) zjišťuji, že mám dost času a tak se nechávám zlákat na kávu s koláčkem zdarma. To všichni znáte a tady to nebylo jiné: koláč byl sice zdarma, zato kafe stálo 45 korun. Musím ale říct, že bylo výborné a ten inzerovaný koláček byl ve skutečnosti obrovský kus piškotového koláče s tlustou vrstvou borůvek. Dávám se do řeči se dvěma staršími manželi. Ochotně vyprávějí, že dosud žili v Rakousku, v Kremsu u Dunaje, a nyní se vracejí zpátky do Čech, na Vysočině mají chalupu. Asi tam nežili příliš dlouho, protože česky mluví výborně. Jen paní si nemůže vzpomenout. „Jak se řekne.., no… Septem… - aha, září“ a rozzáří se.

Vyprávím jim o Leošovi a cykloterapii. Zmiňuji transparentní účet, na kterém se skládají peníze na cyklorikšu. „Tam můžete dát pětistovku,“ říkám rozšafně. Podívali se na sebe. „Každý,“ dodávám. Pak vidím jejich zděšení, a tak upřesňuji: „Korun.“ Bylo vidět, že si oddechli. (Já to prostě jen zkusil a že by to mělo být v eurech, mě původně vůbec nenapadlo.) „Jdete taky nahoru?“ ptá se pán. „Ne, běžím dolů.“ – „Tohle se dá dolů běžet?“ – „Ano, i nahoru.“ Atd. Ještě je ujišťuji, ať nahoru jedou lanovkou, protože ta pěší cesta je fakt… hustá, jak by se vyjádřil můj devítiletý vnuk.

Sbíhám opatrně do Pece na parkoviště. Na zpáteční cestě usínám na sedadle spolujezdce a pod víčky se střídají letmé obrazy – míhají se keře a stromy podle cesty, vidím ostrou strmou zatáčku s nakupenými kameny, malé dítě překvapeně zírající na toho, koho určitě nebolí nohy, když přece běží. A jako poslední obraz před spánkem ten moment, který už znáte: Vybíhám z Obřího dolu mezi klečí už na dohled k budovám v Obřím sedle. Vpravo zahlédnu vrchol Sněžky s prudkou a klikatou kamenitou cestou vzhůru. Nejstrašnější kilometr přede mnou. Už vím, že to půjde. Chtělo by se létat nebo vykřiknout radostí. Mám to! Jdu do cíle… Touha je zázrak, kámo, zázrak…

Cizí fotografie jsou z Wikimedia Commons. Všechny jsou volně šiřitelné, včetně mých (je však třeba uvádět autory).

Titulnímu snímku O.Mejsnara bych dal název: Na vrchol! Pravá cesta je ta pravá.

Letecký či dronový snímek ukazuje Sněžku s Obřím dolem a s běžeckou trasou (je vidět vpravo dole a pak v úbočí na Obří sedlo). Autor Ivo Lukačovič, majitel Seznam.cz.

Pasáž ze závěrečného výstupu. Autor snímku zvolil jméno Queryzo.

Pohled do Obřího dolu ze Sněžky. Ty nitky vpravo a uprostřed jsou kusy běžecké trasy.

Zmiňovaný transparentní účet je na https://bit.ly/2M3g6pr a moje články o Leošovi na https://www.i60.cz/rubrika/obsah/210/akce-i60.

Daniel Landa zpívá Touhu na https://www.youtube.com/watch?v=3Pj15q8zMDI.