Letmý pohled do albánské přírodní rezervace Divjakë

Když jsem se již po několikáté ocitla na stejném místě v Albánii, položila jsem si samozřejmě otázku: Kam tentokrát, co můžu ještě vidět? Vždyť kromě pro mě příliš vzdálených Alp, kdy na jednodenním výletu strávíte celkem 9 hodin v autobuse, jsem už z nabídek viděla vše.

Tu se ale nečekaně objevila nová možnost, a sice navštívit národní pak Divjakë - Karavasta, ležící jižně od Durrës. A protože patřím k těm, kteří chtějí především hodně vidět a poznat, ne se pouze koupat a opalovat, samozřejmě jsem jela.

Dostat se do této přírodní rezervace představuje asi 45 minut cesty autobusem. Už samo slovo Divjakë vyvolává pocit, že jde o nějakou divočinu. Jde skutečně o oblast dosud málo prozkoumanou a zdejší veřejností zatím nepříliš navštěvovanou. Pro lidi milující zapomenutý kraj a nespoutanou přírodu je to však ráj.

Jelikož tu zatím nevládne masová turistika a naše CK byla možná první, která sem dovezla autobus svých klientů, nejsou běžně k mání ani žádné tištěné informační materiály. Musela jsem si vystačit s jednou informační tabulí, jejíž obsah mi pak po přefotografování přeložil zběžně do češtiny delegát pan Altin. Díky němu se tedy můžeme dozvědět to nejdůležitější:

Celkové území národního parku má rozlohu 22 230 hektarů, jako národní park mezinárodní důležitosti byl vyhlášen v roce 1995. Vyniká komplexním ekosystémem, jsou zde staré borové lesy. dvě laguny - malá a velká, písečné duny i zemědělská půda. Ornitologové, kteří tu mají stanici s pozorovatelnou (velké úspěchy slaví i zahraniční ornitologové), tu zatím zaznamenali asi 210 druhů ptáků. Jako zimoviště dokáže park pojmout asi 51 tisíc ptáků. Laguny se rozprostírají na ploše 4 300 ha. Uprostřed velké laguny je ostrůvek, kde jako na jediném místě hnízdí pelikáni. Kromě přírodních krás představuje park i turistickou nabídku, v blízkosti je pláž, restaurace, pěstují se tu kvalitní zemědělské produkty, takže se nabízí i výborná kuchyně.

Pro nás byla připravena plavba na 4 lodičkách poháněných nikoliv bidly jako třeba v německém Spreewaldu, nýbrž motory Suzuki. Pluli jsme po laguně, někdy v podobě úzkých kanálů, jindy jako po rozlehlém jezeře. Všude byl božský klid a jen zcela ojediněle zvuk motoru vyplašil nějakou volavku, která vylétla z trávy a zmizela.

Dopluli jsme až k ornitologické rozhledně, odkud byl nevšední pohled do širokého okolí, protknutého vodními cestami. Chvílemi jsem měla spíš pocit, že jsem někde na chladném severu Evropy než na Balkáně. Po skončení plavby jsme se vydali po dřevěné lávce na asi kilometr dlouhý pochod lesem k turistickému informačnímu centru, kam se dalo dojet i autobusem nebo auty. Tam už jsme narazili i na pár dalších návštěvníků. Malá výstavka informovala o zdejší krajině a jejích rostlinných a živočišných druzích. Kromě několika koní zde mají jako maskota pelikána Johnnyho, který kvůli poraněnému křídlu už nemůže létat. Na okraji lesa zůstal polorozbořený bunkr z doby Hodžovy totality. Koho tu asi hlídali?

Výlet jsme zakončili ve výletní restauraci v obci Divjakë, která svítí novotou a upraveností a zřejmě už čeká na brzký rozmach turistického ruchu. Opravdu je jen otázkou času, kdy sem začnou cestovní kanceláře vozit své klienty ve velkém. Ano, tak půvabný kout Albánie si na jednu stranu určitě zaslouží být objeven a obdivován, ovšem jako všude i zde při masovém turismu hrozí ztráta identity a zcela určitě i zásah do celého ekosystému. Přála bych si, aby zde v Albánii zvítězil vztah k jedinečnému přírodnímu bohatství nad cenou peněz. Aby sem turisté podobně jako my pouze nahlédli - s tichým obdivem a úctou.

Letmý pohled do albánské přírodní rezervace Divjakë

JSTE TU POPRVÉ?

Aktuální anketa

Více