Jak šel čas na Řípu a pod ním

Říp! Kdo by neznal pověst o praotci Čechovi, který přivedl Slovany do naší země, vystoupal na malebně tvarovanou horu, vystupující z naprosto placaté krajiny, a pronesl onu známou řeč, která přiměla celou jeho družinu usadit se právě tady, v kraji oplývajícím mlékem a strdím. A tak národ, jež se podle něho zove Čechové, přebývá tu dodnes. A protože i já jsem Češka jako poleno a nepochybuji o příslušnosti většiny čtenářů (Moravané a Slezané prominou), podívejme se, jak že to ten čas na Řípu vlastně šel. Řešit, jestli pověst je pravdivá, určitě nebudu, protože já jí věřím a hrob praotce jistě bude někdy nalezen.

Nebudu tu ani opakovat známá fakta o souřadnicích, nadmořské výšce apod. a soustředím se na fakt, že hora Říp existuje. Musím to vědět, protože když zrovna nemám nic na práci, beru batůžek a tradá nahoru. Z Rovného vede na její úpatí krásná vzrostlá lipová alej. Je tam, co pamatuji, a na fotografii z roku 1910 ji tvoří štíhlé proutky. Na temeni najde unavený poutník Broumovu chatu z roku 1909. Ta je v provozu dodnes, a tak poutník, již osvěžený, zažívá nejen krmi, ale i tak trochu vznešený pocit ze stanutí před románskou rotundou sv. Vojtěcha a sv. Jiří z 12. století. Kdysi ji doplňovalo ještě gotické dvojče, to však bylo zbořeno začátkem 19. století.

Byla jsem tam nahoře mnohokrát, a přesto pocit klidu a jakési posvátnosti nemizí. Pokaždé ráda posedím na lavičce, užívám si chvilku rozjímání a vstřebávám pozitivní energii.

Od nepaměti se v řipské aleji koná na svátek sv. Jiří slavná Řipská pouť. V 19. století se Říp stal místem, kde čeští vlastenci pořádali tábory lidu a také z něho byl vyzvednut jeden ze základních kamenů Národního divadla.

Můj patriotismus mi velí, že nemohu nechat ladem výzvu ke zpracování tématu Jak šel čas. Pohleďte tedy se mnou, jak šel čas na Řípu a na několika místech v jeho nejbližším okolí.

Tato srovnávací stať bude možná tak trochu jiná, protože na pomoc jsem si nevzala jen knihu Miroslava Moravce Podřipsko na starých pohlednicích (2002) a svůj archiv fotografií, ale také ty z vás, milí přátelé, kteří jste uposlechli vlastenecké výzvy Co Mohamedu Mekka, to Čechu Říp, a bájnou horu se mnou na vlastní nohy zdolali.

Děkuji vám všem, jmenovitě Radkovi, Jitce, Áje, Olince, Lidmile, Helence, Alence a Mirce (2015), Evě (2016), Zuzce (2017) a Eleně, Aničce a Vláďovi (2018), ať jste z končin bližších, vzdálenějších i nejvzdálenějších, že jste mi dovolili cestu na Říp s vámi podniknout, a těším se na další zájemce o zdolání posvátné hory.

Jak šel čas na Řípu a pod ním

JSTE TU POPRVÉ?

Aktuální anketa

Více