Babi, přece nemůžeš řídit

Jedou pomalu. Špatně vidí. Často zmatkují. Vyjíždějí jen svátečně a proto nejsou schopni se přizpůsobit současnému rychlému provozu. To jsou věty často používané na adresu řidičů vyššího věku. V něčem jsou pravdivé, v něčem jde o typické mýty a projevy podceňování.

Pravdou však je, že senioři za volantem jsou čím dál více diskutované téma, které rozděluje společnost.

V jedné brněnské rodině mají devadesátiletého Václava, který každoročně vyráží s manželkou autem do termálních lázní do Maďarska. Část rodiny ho v tom podporuje. „Vždy mu zkontroluji, jestli má auto v pořádku a pak jsem na příjmu, kdyby něco potřeboval. Jsme domluveni, že se mi po určitých intervalech cesty hlásí. Podporuji ho v tom, protože Václav je obdivuhodný. V tak vysokém věku je ve skvělé kondici a přispívá k tomu právě i to, že se nikdy nevzdal své lásky, automobilismu. Jezdí opatrně, s rozvahou a já jsem přesvědčený, že by s tím neměl přestávat,“ říká jeho vnuk.

Další část rodiny se naopak zlobí a je přesvědčena, že vzhledem k vysokému věku by Václav už dávno měl s řízením přestat. „Nejezdí už dobře, jenže on si to nepřizná. Devadesátiletý řidič je časovaná bomba a navíc na tak dlouhé cesty by už rozhodně vyrážet neměl,“ tvrdí Václavova dcera, vnučka, zeť i další příbuzní. Lékař zatím Václavovi jízdy nezakázal, uznal, že je v kondici, která k tomu nezavdává důvod.

Autoklub české republiky se právě tématu senior za volantem v poslední době hodně věnuje. Spustil na svých stránkách i průzkum, ve kterém lidé mohou odpovídat na otázky s tímto tématem spojené. Dopravní experti se snaží zjistit, jaký názor lidé mají na své spoluobčany vyššího věku, kteří se nemíní vzdát možnosti řídit auta. Hodně se v tomto směru mění. Zatímco dříve bylo naprosto výjimečné, aby osmdesátiletá paní řídila auto, v poslední době je to čím dál častější. Jednak se do seniorského věku dostává generace, která je zvyklá řídit častěji než to bylo obvyklé u generace předešlé. Jednak se lidé dožívají vyššího věku v lepší kondici, více si věří, snaží se žít v penzi aktivně. A pro mnohé je k tomu auto nezbytností.

„Bydlím kousek za Prahou, ale dopravní spojení je tady mizerné. Kdybych neřídila, nemohla bych jezdit za kulturou, za kamarádkami. Vždy nechám auto na odstavném parkovišti na kraji Prahy a pak do centra pokračuji metrem. Vyhovuje mi to tak a zatím mi to nečiní žádný problém. Problém s tím mají jen synové, kteří tvrdí, že už bych řídit neměla. Nechápu proč? Jen proto, že je mi pětasedmdesát?“ říká jedna ze současných seniorek, které se diskuse o tom, do jakého věku je vhodné či nevhodné být řidičem, silně dotýkají. „Bez auta bych byla úplně vedle. Jak bych jezdila do supermarketu na velké nákupy? Tam žádný autobus nejezdí. A to mám tahat těžké tašky?“ podotýká.

„Snažíme se zmapovat názory českých řidičů na seniory za volantem,“ uvedla dopravní psycholožka Lenka Šrámková. „Existuje totiž několik rizikových skupin účastníků silničního provozu. Oproti jiným, například mladým řidičům, motorkářům a cyklistům, se však seniorům za volantem věnuje nepoměrně menší pozornost, jak z hlediska preventivních kampaní tak z hlediska psychologického,“ tvrdí.

Za velký problém označuje takzvané sváteční řidiče, kterých je nejvíce právě mezi lidmi vyššího věku. Je to pochopitelné. Mnozí vyrážejí autem na cestu, jen když opravdu musí. Typický příklad: Šestasedmdesátiletá Lenka z Ostravy ovdověla. Zůstalo jí auto. Jenže čtyřicet let neseděla za volantem. Nezbytné pro ni je dojet si na velký nákup. Natrénovala si tedy cestu do supermarketu. Jezdí po ní dvakrát do měsíce. Pomaloučku, opatrně, stále stejnou cestou. „Jinam bych se vyjet neodvážila. Jsem typická sváteční řidička,“ říká.

„Jedná se o velmi citlivé téma, protože řidičské oprávnění je pro mnohé seniory často prostředkem k větší svobodě, k nezávislosti na ostatních, k sociálním kontaktům,“ podotkla Lenka Šrámková. A v tom je právě problém. Na jedné straně rodinní příslušníci často starším příbuzným nakazují, aby za volant už nesedali. Je to pochopitelné, mají o ně strach, chtějí předejít katastrofě. Na straně druhé tím babičku či dědu izolují od okolního světa, od stylu jejich života. Mnozí mají pocit, že když nemohou řídit, ztrácejí svobodu. Nemohou jet na chatu, kdy se jim zlíbí. Musejí čekat, až je tam děti zavezou. Až budou mít čas.

„Sedím doma v paneláku. Je krásně, teplo. Před rokem bych se sebral a jel na chaloupku do Beskyd. Kdykoli by se mi zachtělo, kdykoli by se udělalo krásně. Teď musím čekat, až mě tam zaveze syn. Je ochotný, ale má hodně práce. Takže čekám už dva dny, až bude moct. Za dva dny začne být ošklivé počasí. Ale co nadělám. Děti mě přiměly prodat auto, tvrdily, že v osmdesáti už řídit nemůžu. Měly pravdu, lékařka mi taky už odmítala dát povolení. Jenže pro mě je to definitivní potvrzení, že jsem nemohoucí dědek odkázaný na druhé,“ vypráví dvaaosmdesátiletý Oldřich ze severní Moravy.

Řidiči v seniorském věku se stávají čím dál důležitějším tématem. Asociace center bezpečné jízdy, policie a automotoklub už dokonce spustil projekt s názvem Jedu s dobou, který spočíval v tom, že si letos senioři mohli zdarma na polygonech a automobilových cvičištích vyzkoušet jízdu, seznámit se novými technologiemi, zkrátka ověřit si pod dohledem zkušených instruktorů, jak na tom jsou a poradit se.

Řidičů seniorů totiž stále přibývá a přibývat bude. Rada seniorů odhaduje, že ze všech osob pobírajících nyní penzi má více než polovina řidičák. „Víme, že řidičů ve věku nad osmdesát let u nás jezdí téměř čtyři sta dvacet pět tisíc a přes sto devadesát tisíc jich je ve věku nad osmdesát pět let,“ uvedl předseda Rady seniorů Zdeněk Pernes. Ale pozor, počet nehod způsobených řidiči v seniorském věku klesá. Mnohem větším rizikem jsou na silnicích mladí řidiči, kteří mají doklady krátce.

Hana Charvátová pro portál i60

Babi, přece nemůžeš řídit

JSTE TU POPRVÉ?

Aktuální anketa

Více