Renesanční člověk 21. století

Rodák z pražského Smíchova Miloš Novák (1947) je úchvatný vypravěč. Umí poutavě zpracovat každou historku, která se kolem něj jen mihne. Naštěstí nezůstal jen u vyprávění a začal svůj pestrý život popisovat v knížkách. Začátkem prosince vyšel jeho čtvrtý titul s názvem Pohádky nejen pro seniory.

Proč jste se vlastně rozhodl psát ?
Léta jsem přednášel na Vysoké škole ekonomické v Praze. Bavil jsem svými příběhy ze života celé široké okolí. Jeden z mých kolegů mi dokola opakoval, že by bylo dobré to vše sepsat. Dlouho na to nebyla příležitost. Pak se přihodilo, že jsem musel na měsíc do Konstantinových Lázní. Krátce před odjezdem mi syn přinesl laptop a řekl, že budu mít dost času, ať píšu. Na svět tak v roce 2011 přišly hned dvě moje knížky: Umělcovy slasti a strasti a Vším jsem byl rád. V roce 2013 jsem pak k 60. výročí Vysoké školy ekonomické v Praze vydal titul: Rozpravy nejen v sauně s 60 osobnostmi.

Teď spatřila světlo světa sbírka šestnácti příběhů pod názvem Pohádky nejen pro seniory. Věříte na pohádky ?
Věřím na pestrost života. Chci zachytit svět, který nezadržitelně mizí a jehož podoba by nebýt knížek zcela jistě zanikla. Termín pohádka jsem zvolil proto, že nemusí být zcela pravdivá a že v ní autor může volně pracovat se svou fantazií.

Otevřeli jsme Vaši knížku na stránkách, kde je příběh pod titulem Obsluhoval jsem banánového krále. O čem je?
Dlouhá léta jsem pracoval jako likvidátor zanikajících podniků. Mimo jiné jsem prodával firmu Pražské ledárny. Byl to obrovský areál v Modřanech vybudovaný v roce 1910. Objekt měl velmi silné zdi a byl zapuštěn čtyři metry hluboko. Skladoval se tam led z přilehlých lagun, který byl určen pro všechny restaurace v Praze a musel vydržet až do podzimu. Po roce 1989 ho vydražil bývalý šéf skladu tropického ovoce v Praze Ruzyni. Měl obrovskou vilu na Barrandově a koukal přímo na ty ledárny. Vydražil je a začal tam skladovat ovoce. Bohužel se neuměl pohybovat v nové době. Majetek napsal na sebe a vilu na manželku. Přišel čas splácet úvěry, na ty za chvíli nebylo a tak přišel čas bankrotu. Majitel ledáren skončil pod branickým mostem. Bylo mi ho líto, napadlo mě poslat ho do nadace Člověk v tísni. Tam vznikl skvělý nápad, poslat ho pomáhat do rozvojových krajin. A on mi potom vyprávěl, jak s domorodci sklízel banány a večer byl jeden z nich vyhlášen jako nejlepší sběrač a ti ostatní ho obsluhovali jako krále. Náš bývalý podnikatel si tehdy uvědomil, že ke štěstí nepotřebuje člověk majetek, ale pocit z vlastní prospěšnosti.

Mě ale nejvíce oslovuje pošťácká pohádka. Můžete jí prosím přiblížit našim čtenářům?
To je opravdu moc zajímavý příběh. V roce 1953 ještě po Smíchově převážel poštu kočár tažený koněm. Můj spolužák Ríša mě naučil naskočit na zadní stupátko za jízdy tak, aby nás nikdo neviděl a my jsme se přivezli ke škole jako baroni. Spolužáci nám záviděli a divili se jak to,že přijíždíme ke škole v kočáru. Měl jsem proto jednoduché vysvětlení. Říkal jsem,že se připravujeme na své budoucí povolání,protože budeme pošťáci. Před lety jsme měli setkání spolužáků a jedna z mých spolužaček se mě zeptala, jestli jsem byl pošťákem. Rozhlížel jsem se po Ríšovi a ona mi povídá: Ty nevíš, že Ríša už před lety zemřel? Tak teď musíš splnit ten sen i za něj. Druhý den jsem zašel za ředitelkou pošty v Jílovém u Prahy a požádal jsem ji, zda bych tam nemohl během prázdnin roznášet poštu. A tak ze mě byl opravdu pošťák.

Pošťácká pohádka byla tou první z Vaší letošní knížky. Její součástí je i úžasný příběh, jak jste doručil pohled budoucímu čtyřnohému vítězi Velké pardubické...
To byl opravdu zajímavý zážitek. Nad Chotouní, kde teď převážně žiji, má stáje moc zajímavá žena. Je to Martina Růžičková-Jelínková, která se proslavila tím, že ve svých padesáti letech poprvé v životě dojela Velkou pardubickou a v cíli byla před Josefem Váňou. Do jejích stájí se sjíždějí děti z širokého okolí, aby si prohlédly budoucí šampiony. Byl tam také ustájen hnědák Charme Look – vítěz Velké pardubické z roku 2016. A tomu jsem jednoho krásného dne nesl pohled, na němž byla adresa napsaná dětskou rukou - Kůň Šarmík, stáj Pohoří. Zazvonil jsem a přišla mi otevřít Martina. Ptala se mě, co jí nesu. Ukázal jsem pohlednici na níž byl krásný kůň a říkám, Tobě nic. Mám tu něco pro Šarmíka. Chtěla si pohled vzít, že mu ho přečte. Ale to jsem nedopustil a šel jsem mu ho přečíst sám. Stálo tam: Šarmíku, v neděli musíš v Pardubicích vyhrát. Přeju Ti to moc, Lenka z Radlíku. Šarmík mě řehtáním pozdravil, já ho odměnil čtyřmi kostkami cukru a on v neděli vyhrál Velkou pardubickou. Tak jsme čtenářům i60 představili alespoň dva příběhy z knížky Pohádky nejen pro seniory.

Jak se k ní může zájemce dostat?
Není k dostání v běžné distribuční síti, ale pokud o ni má někdo opravdu zájem, ať se obrátí na vaši redakci, a ta mu její získání zprostředkuje.

Božena Hažová pro portál i60

Renesanční člověk 21. století

JSTE TU POPRVÉ?

Aktuální anketa

Kontakt

Více