Padá sníh a já s nataženou rukou prosím vločku letící kolem.

Zachyť se na mé dlani a potěš mě svojí krásou.

A ona dosedá.

Však co to?

Smutně hledím, jak taje lidským teplem a mění se.

Já chtěla ledovou hvězdičku, ale mám kapku vody.

Leskne se v zimním slunci jak démant zasazený v šperk.

Je nádherná, a přesto se ptám se smutkem v srdci .

Proč nemám radost z té třpytící se krásy?

Je snad touha má, vlastnit něco, co mi nepřísluší?

Nelze mít vše, co si přeji?

Přála jsem si vlastnit hvězdu nebes.

A zatím mám vláhu Země na své dlani.

Další hvězdy padají na můj oděv, tvář i ruce v nespočetném množství a zůstávají.

Netají,

Já přesto stále marně toužím po té jediné, co už není.

Rozjímám.

Zda nemám chtít, co nelze mít.

S pokorou přijmout, co přiděleno Boží prozřetelností.

Nemarnit život touhou prázdnoty, naplněnou planým chtěním.

Ale přijímat příchozí dary života a žít v lásce s láskou.

Usměji se a lehce se dotknu rty průzračné kapky.

Jen jemně zastudí a splyne se mnou.

Je mně nádherně, srdce se tetelí hřejivým dotekem a já jdu dál bílou krásou paní zimy.