Hladím kůru stromů
rukou nedočkavou,
hledám cestu domů,
jak jen znát tu pravou,
říkám napůl v spánku
věty, co se smějí,
a pak zavřu branku
jako před zloději.

Stírám slova z mýdla,
co mi na rtech zbyla,
odvazuji křídla,
už mě zatížila,
tělo bez podnětu
obnažit se nutí,
dupot cizích světů
brání při usnutí.

Mizí plané šance
jako vlastní chyby,
závrať z víru tance,
promlčené sliby,
lavina se neptá,
zda chci nebezpečí,
láska něco šeptá,
jenže cizí řečí.