V roce 1983 jsme se s manželkou brali a plni nadšení jsme si s CKM zakoupili zájezd do Jugoslávie. Ovšem vycestovat rozhodně nebylo jednoduché. Na výjezd jsme potřebovali každy 13 razítek. Takže začalo vyřizování a razítkování a s tím byly spojeny dotazy, proč tam jedeme? a proč nejedeme do NDR.a proč musíme do tzv.kapitalistické ciziny, i když vlastně Jugoslávie měla v názvu socialistická republika.
Tak se to tedy podařilo. Na Pule jsme strávili krásný týden dovolené a byli jsme velice překvapeni vstřícností místních obyvatel.
Dovolená byla bezvadná a my jsme si to patřičně užívali. Dnešní mladí mohou jen sednout na autobus nebo na vlak a je jim vlastně otevřená celá Evropa.
Stávaly se i dost nepěkné věci. Jedna rodina s malými dětmi ze sousedního paneláku na sídlišti se chystala taky do Jugoslávie. Na 14denní letní pobyt měli opravdu hodně sbaleno: velkou káru věcí za autem. Někomu ze sídliště se to asi zdálo moc, a tak je udal, že chtějí emigrovat. Měli z toho pak léta nepěkné oplétačky s úřady. I to se bohužel dělo.
Kdo nezažil to "dobrodružství" s výjezdem a devizovým příslibem a mraky razítek, tak neví co to bylo. Já vyjela prvně do zmíněné Jugoslávie. A ta radost, když se nám vše podařilo a mohli jet autobusem od Čedoku, to bylo něco nádherného. Cesta šílená, spali jsme na zemi mezi sedadly, ale byli jsme tak
natěšeni, no co mám psát. A poprvé v životě u moře a ještě celých 14 dní, bylo prostě to nejlepší, co jsem si mohla k dvacátým narozeninám přát.
V ČB, kde jsem pracovala, jsem neměla šanci získat devízový příslib.Mladým to přeju, že dnes můžou jezdit, pracovat venku nebo studovat. Ve mně zůstal dodnes při odbavování nebo přejezdu hranic stísněný pocit, že mě celníci nepustí, že jsem nějaká podezřelá. Už se toho asi nikdy nezbavím.
