Krylovy někdejší texty z konce 60. let byly pro někoho příliš těžké, někdy zdánlivě drsné. Ve skutečnosti však skrývaly citlivou a velmi bolavou duši tehdy ještě mladého chlapce, který, podobně jako i mnozí z nás, po ne zcela bezstarostném dětství vkládal velké naděje do Pražského jara a nemohl se smířit s jeho koncem. Kritizoval nejen vpád vojsk do naší země, ale celou dobu, plnou ideologického formalismu, závisti, pokrytectví a obav z budoucnosti. Když řekl své "ne, nejsme na kolenou, ryjeme držkou v zemi", nebyl v tom vulgarismus, nýbrž nejniternější rezignovaný pláč.

Mé střípky vzpomínek jsou spjaty s dobou studia a pozdějším učitelským povoláním. Krylovu nejznámější desku Bratříčku, zavírej vrátka bylo i po srpnu 1968 ještě možno koupit v prodejnách Panton. Písně z dalších dvou desek, jedné nahrané neoficiálně ještě u nás, která už nevyšla, a druhé z Mnichova, jsme získaly na pásku od jedné studentky z mého ročníku, jejíž starší sestra se legálně vdala do Rakouska a při své návštěvě rodičů propašovala desky v obalech s klasickou hudbou. Byl to pro nás poklad, protože je skoro nikdo neznal. Řekla bych, něco jako zakódovaný vzkaz, že vše neskončilo.

Jako učitelky jazykové školy jsme jezdily se žáky na výměnné pobyty do NDR. Moje mladší kolegyně Markéta hrávala dětem na kytaru a společně jsme zpívali. Do svého repertoáru zařadila bez váhání i "emigranta" Kryla. Nevěděla, čí děti má před sebou, tak, když se na něj ptaly, řekla: Ano, on emigroval, ale jeho písně jsou hezké a za nic nemohou. Nejpopulárnější byla Nevidomá dívka.

Když jsem poslední roky v Českých Budějovicích bydlela ve starém domě, měla jsem za souseda mladšího chlapce Františka, který se právě vrátil z vojny. Byl ze zbožné rodiny, ale o Krylovi nikdy neslyšel. Všechny písničky si ode mě přehrál a pouštěl si je znovu a znovu. Nahrálo si je ještě několik dalších lidí.

Ano, lidé na Kryla nikdy nezapomněli, a když se po listopadu objevil, nadšeně ho vítali. Jenže od doby jeho odchodu uteklo 20 let. Karel byl zralý muž se zkušenostmi z exilu, avšak spokojenost nenalezl ani u nás a jeho písně, kritizující dobu současnou, už tak netáhly.

Závěrem chci říct, že jsem v mládí obdivovala jeho texty nejen po stránce obsahové, ale i umělecké, používal barvitou spisovnou češtinu, naprosto neotřelé výrazy a dokonalé rýmy, které nedokázali ani mnozí profesionální textaři.
" V zahradě za cihlovou zídkou, popsanou v slavných výročích, sedává na podzim v trávě před besídkou děvčátko s páskou na očích....". Kdo z nás by to dovedl takhle nádherně vyjádřit?

Fotografie v příloze pocházejí z knihy Poloprovokatér a  LP Karla Kryla (archiv Marcely Pivcové)