Naděje křídla skládá,
růže se nerozvila,
někdejší promenáda
v stezku se proměnila.

Rozum se za sny stydí,
když rty se rozechvěly,
zavřené oči vidí,
co vždycky vidět chtěly.

Co bylo, ještě víme,
není to všechno milé,
svou tvář pak odvracíme
tak trochu provinile.

Touha nám k nohám spadla,
láska jak barva bledne,
hledíme do zrcadla
své duše neprůhledné.