Bulharsko - to není jen moře

Začalo to docela nevinně. Potkala jsem ve městě starého kamaráda: "Nechcete vy dva s Mirkem jet s námi mikrobusem na cestu po Bálkáně? Máme ještě dvě volná místa. My už ale nejsme nejmladší, Mirek má sedmdesát a já o trošku míň. To zvládnete, nachystejte stan, za týden vyrážíme".

A tak jsme vyrazili na dobrodružnou cestu. Bylo nás i s řidičem (původem to byl Řek) celkem 22. Cesta byla naplánovaná na tři týdny přes Slovensko, Maďarsko, Srbsko, Bulharsko, Řecko, Makedonii a zpět zase přes Srbsko, Maďarsko a Slovensko. Náš vedoucí Jarda měl trasu a zajímavá místa v malíčku, kde ale budeme spát, to moc neřešil.

První komplikace přišla v Maďarsku, přes které jsme měli jen přejet a na noc se uchýlit do kempu v Srbsku. Na dálnici se stala vážná dopravní nehoda, takže celé odpoledne jsme proseděli v motorestu, proto jsme museli nocovat v kempu ještě v Maďarsku. Přejezd přes Srbsko byl v pohodě, takže další večer jsme hledali kemp v Bulharsku. Ten, který měl Jarda na mapě, již neexistoval. Naštěstí jsme nedaleko, již potmě, narazili na jiný, a po docela dlouhém přemlouvání nás hlídač pustil dovnitř. Kemp byl úplně vylidněný, ale perfektně vybavený. Mohli jsme se v chatce vysprchovat v teplé vodě, dřevěné posezení s kuchyňkou a krbem se nám taky líbilo. Ráno po probuzení jsme zjistili, že jsme přenocovali uprostřed vojenské techniky, mířily na nás všechny možné zbraně včetně kaťuší. Byl to asi VIP kemp pro vojska Varšavské smlouvy. Ještě jsem zapomněla na to, že jsme hned po překročení bulharských hranic navštívili město Belogradčik, které obklopují zvláštní červené skály.

Měli jsme před sebou náročný den - přechod hřebene pohoří Stará Planina. Mikrobus nás dopravil ke stanici lanovky, ta nás vyvezla do sedla a dál už to bylo na nás. Jarda nás rozdělil do dvou skupin: vrcholové a slabší, ve které byl i on. Dobrovolně jsme se přidali k té druhé. Vrcholová skupina radostně vyrazila vzhůru k výškám, a zatímco Jarda studoval, kterou cestou se vydáme my slabší, sedli jsme si s manželem na chvilku do stínu pod strom. Než jsem si utáhla boty, byla druhá skupina i s Jardou pryč, a my jsme zůstali sami nevědouce, po jaké značce se vydali. Propadla jsem panice a nasadila kosmickou rychlost, následována manželem. Byli jsme úspěšní a první skupinu jsme dohnali v horské chatě u piva. Cesta přes hory byla úchvatná, nádherná viditelnost, stáda divokých koní...Když jsem uviděla před sebou skalnatý kopec myslela jsem, že dělají srandu, že tudy povede naše cesta. Nedělali. Nakonec jsme pokořili vrcholek hory Vasil Levskij ve výšce 2166m. Blížil se večer a my jsem se všichni měli setkat na chatě stejného jména. Na obou stranách hřebene však byly jen velké srázy do údolí a žádná schůdná cestička dolů. Nakonec jsem sešli trošku níž, ale začalo se rychle stmívat. Někteří chlapi to riskli a pokračovali dál. Nás šest rozumných vytáhlo spacáky a zalehlo ke spaní uprostřed hor a medvědů, na které nás upozornil ukazatel u cesty. Na nádhernou noční oblohu nikdy nezapomenu, ani na vytí vlků. Druhý den se ukázalo, že to byli psi z nedaleké salaše. Za dvě hodiny jsme se úplně všichni sešli u snídaně ve stanoveném cíli. Dodnes nechápu, jak to ten Jarda dokázal.

Cílovou stanicí ten den bylo město plné budovatelských soch - Karlovo, kde jsem přespali v turistické ubytovně. Projeli jsme další desítky km vnitrozemím a ubytovali jsme se na dvě noci v kýčovitém kempu Sandanski v malých chatičkách.

Ráno nás čekala zajímavá prohlídka kláštera - Rožeňského monastýru, kde si místní nechávají posvětit upečené buchty, je to jejich nějaká tradice. Buchty jsem ochutnala, byly moc dobré, namočené v medu, takže jsem měla od medu foťák, brýle, hůlky... potom jsme pokračovali v pochodu zajímavou krajinou do cíle toho dne - vinařského městečka Melniku. Jarda měl zrovna narozeniny, takže oslava proběhla v jednom vinném sklípku. Po vydatném obědě a doplnění zásob vína následoval návrat na poslední nocleh v Bulharsku. Ráno jsme se vydali na cestu směr Řecko k moři, ke klášterům Meteora a kaňonu Vikos - o tom ale až příště. Ještě poznámka - Jarda je ten v pruhovaném tričku.

Bulharsko - to není jen moře

JSTE TU POPRVÉ?

Aktuální anketa

Více