Nedávno jsem byla na milém divadelním kousku s Kamilou Magálovou. Nesmírně jsem se pobavila, herecký výkon to byl úžasný. Vskutku. Odcházela jsem natěšená, radostná. Ale přece jen mi tu báječnou kulturní pohodu rušil neklid vyvolaný mladinkou, asi 13letou dívenkou, která byla mou sedící sousedkou v řadě přízemního hlediště, kde seděla ještě vedle dědečka, soudě podle jeho notně prošedivělých skrání a neupraveného polovousu. Ačkoliv - mohl to být i tatínek, dnes je přeci běžné zadělávat v padesáti. Tak nevím.

Dívenka seděla blíže ke středu řady. Nikdo vysoký před ní neseděl. Nikdo jí neclonil ve výhledu. Řekla bych, že lepší místo nemohla obsadit. Kdo jiný by za to co dal?

Když zazvonilo potřetí, nastalo v hledišti krásné divadelní ticho namíchané zatajeným dechem a zvědavým vánkem mrkajících očí. Pak Kamila Magálová vklouzla na scénu. Její sypký úsměvný monolog vršil pomaloučku hory opakujících se slov: ČO a AKO, VOLAAKO, NAČO, DAČO, ZA ČO, PREČO, ODKIAĹ?, POKIAĹ, …DO RITI, DO VIDENIA!!! Já se smála, až mi oči slzely, bavila se nad hereckou dovedností nejen její, ale i ostatních slovenských hereckých dam, to „slovenčení“ mi v kontextu hry rozesmálo snad i játra se slezinou. Jen to periferní vidění ve směru k dívence mi nedovolovalo nechat se plně unášet dějem. Dívenka sebou neustále pohazovala, nakláněla se k doprovázejícímu prošedivělému muži, vrtěla se, vyptávala, rozhazovala rukama, až najednou s kyselou grimasou vystartovala a řítila se packajíc o kolena sedících v řadě ruku v ruce s prošedivělým mužem ven z hlediště. Ten se snažil povyk usměrnit alespoň zkřivením jednoho koutku, aby tím druhým opakovaně procedil na vysvětlenou ….“no, pochopte, ona nerozumí“.

„Co sem leze!“, nevyřkla jsem a raději na muže vyslala smějící se psí výraz. Na uvolněné sedadlo jsem si položila kabelku a udělal si pěkné pohodlíčko. Nenápadně jsem splynula s ostatním obecenstvem, které bylo z výrazné většiny v mém věku a co myslíte: "Rozumělo?" "Jasněže, dobře rozumělo!"

Cestou domů, ovíněné z krásného divadelního kousku, mi mou mysl obtěžoval neodbytný „červík“. Nutil mne k úvaze spočívající v tom, že dnes naše děti a především vnoučata mají velké potíže rozumět slovenštině, líbeznému slovanskému jazyku tolik blízkému češtině. Nezadržitelný jev dozajisté odstartovala závora z roku 1993, kdy jsme dobrovolně přestali oficiálně slýchat tuto melodicky měkkou řeč, a tím ji přestali cítit a podvědomě vnímat. A pak - naše děti a vnoučata vlastně už ani rozumět slovenštině nechtějí. Jaká škoda, že byla ne tolik historicky daleká bilingvistická přirozenost potlačena agresivitou anglického jazyka, kdy se svou dovednosti jím mluvit, jsou mnozí papežštější než sám papež.

Dívenka z divadla v ten večer marnila čas. Doprovázející dědeček (tatínek) si nepřipustil, že je dívenka právě tou ¼ české populace, pro kterou je slovenština stejně cizí, jako naší generaci byla kdysi španělština či finština. Mazlivé slovo čučoriedka zní v uších této dívence přinejmenším směšně, vůni a chuť borůvky by za překladem tohoto slova nehledala.