Architekt a designér Jiří Jiroutek: Celý život je ze mě cítit dřevo

Není mnoho lidí, kteří by mohli být po šedesáti letech přítomni znovuzrození svého výrobku. Architekt a bytový designér Jiří Jiroutek, který loni oslavil devadesátku, to štěstí měl. Jím navrhovaný nábytek měly za socialismu desetitisíce českých domácností.

Jak jste se k navrhování nábytku vlastně dostal?
Jsem rodákem z Pardubic, kde měl můj strýc strojní truhlárnu. Dětství jsem strávil mezi hoblinami a dřevem. Hrál jsem si se špalíčky a jezdil s nimi jako s autobusem. Pak jsem odešel studovat průmyslovou školu do Chrudimi a poté jsem vystudoval uměleckoprůmyslovou školu v Praze. V Chrudimi jsme dopoledne kreslili a odpoledne byly dílny, kde jsme vyráběli to, co jsme ráno vymysleli. Strašně mi to pomohlo, poněvadž jsem si uvědomoval, jak je některé detaily obtížné aplikovat v designu. Poznal jsem třeba, že profil je z hlediska výroby nebezpečný. Navíc jsem o prázdninách pomáhal strýci s výrobou jako třetí pomocník při klížení. Věděl jsem, jak se co vyrábí.

Co jste dělal po škole?
Podařilo se mi nastoupit k panu Josefu Michalíkovi, který měl nábytkářskou firmu v Uhříněvsi a prodejnu na Vinohradech. Tam jsem poznával kalkulaci cen a cenové limity po válce. Pak jsem šel na vojnu. Do toho přišel únor 1948, firma byla znárodněna a já nastoupil do národního podniku Interiér Praha.

Kdy vás napadlo, že sériová výroba má své chyby?
Asi po roce, během kterého jsem pravidelně chodil do dílny, jsem si říkal, že to není dost rychlé a že se s nábytkem musí po zaklížení ještě pracovat. Brnklo mi to v hlavě a vymyslel jsem konstrukčně jednoduchý postup, který spočíval v tom, že se dělaly zvlášť dílce korpusu, sokly, dvířka nebo šuplata v konečné úpravě. Udělal jsem si tím jméno. Navrhl jsem potom několik pokojů, jejichž součástí byl například příborník, knihovna, stůl, čtyři židle a pohovka. Samostatným kusem byla skříňka na lůžkoviny. Rodiny se rozrůstaly a v obývacích pokojích se běžně spalo. Ráno se vše uklidilo právě do peřiňáků.

A pak se dostavil v roce 1954 další přelomový nápad...
Ano, to jsem vymyslel sektorovou kuchyni. Jejím základním komponentem byly dva dřezy. Ty byly schovány pod pracovní deskou a byly výsuvné. V jednom se mylo nádobí a do druhého se skládalo k okapání. To byl velký hit, po kterém byla poptávka.

Vy jste se ale zapsal i do designu kancelářského nábytku, že?
No, tenkrát se běžně využívaly registrační skříně se žaluziemi. Byly těžké a špatně se s nimi manipulovalo. Dostal jsem nápad postavit na stůl se zásuvkami skříň s vertikálními žaluziemi, a ne horizontálními, jak bylo obvyklé.

A to už jsme u zrodu komody U-453. Popište nám, prosím, jak přišla na svět...
Měl jsem v Interiéru Praha dost slušné postavení, ale nebyl jsem ve straně. A tak do Bruselu na světovou výstavu jel v roce 1958 můj kolega. Přivezl spoustu materiálů a katalogů, v nichž bylo hodně inspirace. A já z nějakého vzdoru a vzteku nakreslil barevnou komodu na šikmých nožkách. Měla šuplíky v barvě černé, šedé a růžové. Tehdy se vůbec pracovalo s barvami, lidé si třeba nechali natřít jednu stěnu modrou a druhou červenou. Prostě se respektovala agresivita barev, takže jsem začal navrhovat barevný nábytek. Vznikla řada U-450, která měla dvacet samostatných komponentů. O jejím úspěchu na trhu rozhodla i cena. Vždy jsem se snažil navrhovat cenově dostupný nábytek, aby si ho mohl koupit každý.

V historii naší země sehrál významnou roli srpen 1968. Jak jste ho prožil?
Vycestovali jsme s manželkou na tři týdny do Londýna. Záběry z Václavského náměstí obsazeného ruskými tanky jsme tam sledovali v televizi. Češi stanovali v tamních parcích a obléhali naši ambasádu. Hromadně žádali o politický azyl. Když jsme jeli zpátky domů, byli jsme ve vagonu sami a průvodčí se ptal, jestli jsme si nespletli směr. Rozhodnutí vrátit se mi pak přineslo v budoucnu cenné body u nadřízených.

Kdy se to projevilo?
Na podzim roku1968 přijel do Kutné Hory majitel nábytkářské firmy IKEA Ingvard Kamprad. Chtěli rozšiřovat výrobu a hledali u nás možnost spolupráce. Když jsem viděl technickou dokumentaci, kterou si přivezli, řekl jsem, že není dokonalá a že to přepracuji. On sebral papíry ze stolu a rozčileně odešel. Ráno mi šéf řekl, že jsem firmě zkazil výtečný obchod a že půjdu zpět do výroby. Asi po dvou měsících pan Kamprad zavolal a vyžádal si mě do Švédska. Dlouho jsem přemýšlel o tom, proč si mě vybral. Došel jsem k názoru, že ze mě cítil dřevo a truhlařinu a to, že jsem vždycky ctil řemeslo. Byly to tří krásné roky života, během nichž jsem se zdokonalil v technických výkresech. IKEA již v té době dodávala nábytek rozložený, ke kterému musela být perfektně vyřešená demontovatelná konstrukce umožňující expedici v kartonech. To byl můj hlavní úkol v IKEA.

A co vaše angažmá ve Švédsku překazilo?
Nic menšího než česká závist. Přijeli jsme se podívat za rodiči a bratrem. Měli jsme zahraniční vůz a byli jsme dobře oblečení. A tento úspěch nám neodpustili. Následkem této návštěvy bylo, že mě po několika měsících ze Švédska odvolali. A po návratu jsem nemohl pracovat ve své profesi a stal jsem se úředníkem v odbytu nábytku. Po roce, od té doby, kdy jsem se vrátil ze Švédska, přijel do Čech opět pan Kamprad a ptal se po mě, co dělám. Po konzultaci s ředitelem Ligny ing. Markem jsem pak dostal místo v oddělení zahraničního obchodu. Začal jsem organizovat výstavy v zahraničí a účast na veletrzích v Brně. Největší úspěch jsme slavili v Londýně, Kodani, Amsterdamu, Paříži či v marocké Casablance. Jenže pak přišel rok 1979 kdy zahraniční obchod byl převelen do Drevounia v Bratislavě. Měl jsem kancelář v Praze a jednou měsíčně jsem jezdil do Bratislavy autobusem na porady. Hlavně jsem ale měl svoji milovanou práci.

Jak se změnil váš profesní život po roce 1989?
Dopadlo to dobře, já měl báječný život. V roce 1992 jsem založil vlastní firmu Ateliér Jiroutek a začal jsem navrhovat prostory pro nově vznikající banky a pojišťovny. Díky úžasnému architektovi Ladislavu Vrátníkovi jsem šest let přednášel interiér na UMPRUM v Praze.

Také jste procestoval v té době Ameriku...
Ano, půjčil jsem si karavan a projeli jsme s manželkou Spojené státy od východu na západ. Ve Skalistých horách jsem se znovu narodil. Pět metrů před naším autem spadl bizon. Jeli jsme naštěstí pomalu a prohlíželi jsme si krajinu. Když jsem potom viděl velké stádo těchto majestátních zvířat, teprve mi došlo, jak při nás osud stál. Malou sošku bizona mám jako suvenýr dosud.

Vzpomínáte na některou z posledních zakázek?
Za zmínku stojí můj návrh na síň slávy na pardubickém zimním stadionu. Na výrobu jsem dohlížel jako tamní rodák opravdu moc rád. Postavil jsem si tam vlastně takový malý památník.

Prožíval jste po šesti desítkách let vzkříšení komody U-453, kterou jste navrhl v roce 1958?
To víte, že ano. Abych řekl pravdu, bylo to díky firmě Nanovo. Když za mnou přišli dva mladí chlapci Adam Karásek a Jiří Mrázek s nápadem, že budou renovovat sektorový nábytek, řekl jsem, že dokud můžu, pomůžu. Bylo mi jasné, že mají pochopení pro interiér. Interiér má svoji minulost. Když se podíváte tady kolem nás na vinohradské činžáky, tak právě do nich jsem navrhoval vybavení. Základem tenkrát byla lavička do předsíně a kredenc do kuchyně. V ní bylo všechno bohatství rodiny. Byly to skleničky talíře, hrnce, příbory. Se změnou životního stylu a se změnou hospodářství se začaly měnit i nároky na vybavení interiéru. Dával se větší důraz na kuchyně a koupelny.

Co pro vás tato spolupráce znamená?
Po seznámení se s firmou Nanovo jsem jsem se zájmem pokračoval v návrzích nábytku. Nyní společně připravujeme inovaci výroby dětského nábytku, botníku a nábytku do haly nebo předsině. Náš záměr je tento nábytek co nejdříve realizovat a docílit uspěchu vzhledem k nízkému cenovému limitu. Doufám, že se toho ještě ve zdraví dočkám. Jelikož jsem 18 let vdovec, každý den ve vinohradském bytě utíkám kreslit a skicovat k návrhářskému prknu. Za což vděčím hlavně svému skvělému očaři doktoru Kordovi a panu doktoru Macáškovi, který hlídá moji kondici.

Božena Hažová

Architekt a designér Jiří Jiroutek: Celý život je ze mě cítit dřevo

JSTE TU POPRVÉ?

Aktuální anketa

Více