Dva byli víc
než pouhé dvakrát jeden,
zvonivý smích
a city propletené,
jak jen to říct,
když už to nedovedem
a stesk jak sníh
se kolem hlavy žene.

Já chtěla žít
víc než jen krátkou chvílí,
zmatená tmou
a ztuhlá vprostřed zimy,
tvář zahalit,
snít příběh černobílý,
když pojednou
svět slunce nepatří mi.

Dva žijí dál,
tu jeden a tam druhý,
sen odlétá
do říše láska zvané,
oblačný šál
má všechny barvy duhy,
den rozplétá
mé touhy zacuchané.